untitled
WebZdarma.cz 
inter  

PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!

KSČ-ČSSP

Komunistická strana Československa-Československá strana práce

http://ksccssp.bravehost.com/

 

V České republice existuje pouze jediná autentická komunistická strana. Je jí Komunistická strana Československa-Československá strana práce (KSČ-ČSSP).
 

Našim dlouhodobým cílem je svobodná Československá socialistická republika

 

O naší straně

Komunisté v současné České republice

 (Spojením dvou marxisticko-leninských stran vzniká Komunistická strana Československa-Československá strana práce (KSČ-ČSSP).)

Od kontrarevolučního převratu v roce 1989 proběhly v bývalém Československu a v dnešní České republice významné společenské a ekonomické změny, podmíněné pádem socialismu a nástupem reakce. Složitý a rozporuplný vývoj prodělala i původní Komunistická strana Československa (KSČ). Předně se ukázalo, že komunistů bylo v této straně do konce roku 1989 jen mizivé procento – většina tehdejších členů strany byla jen „u komunistů“ - zřetelně se to projevilo masovým úbytkem členů.

Polistopadová KSČ se postupně „transformovala“ ve standartní parlamentní stranu, změnila svůj název na Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM), odvrhla základní principy marxismu-leninismu – třídní boj, diktaturu proletariátu, revolučnost, a stala se tak v rámci současného politického spektra stranou „eurokomunistickou“. Marxisté-leninisté ještě v první polovině 90.let na půdě KSČM usilovali o změnu tohoto kurzu, organizovali se na základě platformy „Za socialismus“, nicméně nebyli úspěšní.

Mezi komunisty hrála významnou roli osobnost známého předlistopadového funkcionáře M. Štěpána. M. Štěpán byl jako jeden z mála odsouzen ve vykonstruovaném procesu jako symbol předlistopadového režimu k několikaletému vězení. Po propuštění kolem sebe shromáždil marxisticko-leninsky smýšlející komunisty a inicioval založení Strany československých komunistů (SČK). Členy této strany se stali především opravdoví a ryzí komunisté, ale bohužel i takoví, kteří jimi ve skutečnosti nebyli.

SČK, později přejmenovaná na KSČ, se stále zřetelněji stávala stranou jednoho muže – M. Štěpána. Pocit křivdy, který tento politik v sobě nese, spolu s neukojenými mocenskými ambicemi, které mu „překazil“ sametový převrat, není dobrým základem pro očekávaný zásadní a pevný komunistický postoj tohoto bývalého perestrojkového favorita. Bezkoncepčnost a politická zmatenost má u M. Štěpána mnoho projevů, kterými se rád prezentuje na veřejnosti i ve své straně:

 

  • obdiv ke svým bývalým kamarádům A. Kwasniewskému a G. Hornovi – „levice v Polsku a v Maďarsku vládne (vládla)“
  • v roce 1996 našel svého souputníka, „na kterého je nutno se orientovat“, v generálu Lebeďovi
  • navázané styky s reformními a revizionistickými komunistickými stranami v Rusku
  • vyjádření, že VKSB „má celkem dobré analytické materiály“, ale „jinak je to bezvýznamná politická strana bez perspektivy“
  • jedním z předlistopadových negativ v KSČ byl „stalinismus“
  • usilovná a mnoholetá snaha o spojení SČK (KSČ) s reformistickou KSČM … a mnoho dalších obdobných politických „kroků“.

 

Někteří komunisté v SČK (KSČ), tyto chybné kroky kritizovali a následně zjistili, že další z komunistických principů – kritika a sebekritika – M. Štěpánovi a jeho klice lidí okolo něj vůbec nic neříká. Naopak, jejich kritika vyvolala u M. Štěpána a jeho věrných takové reakce, jako je – potlačování a omezování diskuse, vyhrožování, nejrůznější manipulace a zákulisní jednání a dokonce i vylučování ze strany.

Část těchto „kritiků“ ze strany vystoupila a rozhodla se založit autentickou komunistickou stranu, dodržující základní a dobře osvědčené komunistické principy, ty, které v historii komunismu slavily úspěchy v boji za lepší společnost. Tito komunisté založili v roce 1999 Československou stranu práce (ČSSP) – zvolený název měl mimo jiné odlišit komunisty od „komunistů“, v historii některých komunistických stran je pro takovýto postup několik příkladů.

V SČK (KSČ) však vývoj akceleroval. M. Štěpán se svými několika „věrnými“ se opět dostal do zásadního sporu s další skupinou – byly mu opětovně vytýkány četné chyby a zavádění metod a postupů, které snad má přímo v krvi – např. byrokratismus, samolibost a kariérismus. Navíc, mezi některými členy sílilo podezření, že M. Štěpán hraje dvojí hru a je „v cizích službách“. Tito členové informovali velvyslanectví několika zemí o podivných aktivitách M. Štěpána. Protože opravdovým komunistům je jasné, že tříštění komunistických sil je ku prospěchu reakce – byl dne 24.února 2001 svolán mimořádný sjezd KSČ (SČK), na kterém se spojila KSČ (SČK) s Československou stranou práce (ČSSP) ve stranu KSČ-ČSSP. Sjezd KSČ-ČSSP zároveň zvolil vedení strany již bez M. Štěpána.

Vážení soudruzi, KSČ-ČSSP se hlásí ke dvěma významným dokumentům, sjednocujícím marxisticko-leninské strany, k Pchjongjangské výzvě a k Bruselské deklaraci.

Litujeme, že ještě v tomto roce se nemůžeme zúčastnit bruselského semináře – ale přejeme Vám hlavně sílu, optimismus a co nejvíce jednoty v boji s naším společným nepřítelem – imperialismem v globálním hávu.

zvítězíme!

duben 2001

 Stručný přehled o Komunistické straně Československa-Československé straně práce (KSČ-ČSSP)

Komunistická strana Československa-Československá strana práce (KSČ-ČSSP) se formálně ustavila do své dnešní podoby na XX.mimořádném sjezdu Komunistické strany Československa (KSČ), k němuž došlo v Bruntále dne 24.února 2001. Na tomto sjezdu se komunistická strana distancovala od neprincipiálních, kariéristických, byrokratických a v mnohém i oportunistických metod, zásad a způsobů předchozího stranického vedení Miroslava Štěpána a jeho skupiny. Tato skupina v čele s M. Štěpánem byla na zmíněném sjezdu ze strany vyloučena, došlo ke zvolení nového vedení strany a ke sloučení s jinou, marxisticko-leninskou skupinou, do té doby vystupující pod názvem Československá strana práce (ČSSP). Strana poté přijala nový, výše zmíněný název (KSČ-ČSS.


Tato politická organizace je součástí světového, důsledně revolučního proudu soudobého komunistického hnutí a navazuje na všechny autentické, pokrokové a bojovné tradice dřívější Komunistické strany Československa (KSČ), ustavené roku 1921, opíraje se zejména o velkolepé dějinné zkušenosti a příklad této strany v období od jejího V.sjezdu roku 1929 do nástupu chruščovovského revizionizmu v roce 1956. Světovým názorem, pilířem a základní ideologickou i prakticko-politickou orientací KSČ-ČSSP je živé, vědecké a dialektickou tvůrčí metodou stále rozvíjené učení Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, jakož i nezlomitelný dějinný příklad činnosti těchto předních teoretiků i praktiků mezinárodního revolučního hnutí, bez ohledu na všechny pomluvy a lži, rozšiřované moderní buržoazní propagandou.


V současnosti je KSČ-ČSSP jedinou opravdovou a důsledně komunistickou politickou stranou v ČR, i když ještě zatím rovněž i mimo tuto stranu u nás dosud existuje celá řada nejrůznějších marxisticko-leninských skupin, sil i tendencí, ať bezpartijních nebo existujících v rámci jiných organizací. Sjednocení, semknutí a stmelení všech marxisticko-leninských sil v nejbližší budoucnosti, je právě jedním z nejdůležitějších úkolů a cílů naší strany v následujícím období.


Na rozdíl zejména od státotvorné, tzv. "moderní levicové" a "demokraticko-socialistické" "Komunistické strany Čech a Moravy" (KSČM), která v rozporu se svým neoprávněně používaným názvem však doopravdy zradila a zrazuje všechny revoluční, marxistické zásady důsledného boje proti soudobému buržoaznímu režimu a jeho státu, stává se KSČ-ČSSP objektem stále rostoucích perzekucí a nelítostného pronásledování ze strany tohoto státu. Vládnoucí kapitalistická státní moc skandálně odmítla - z důvodu ideologické orientace KSČ-ČSSP - zaregistrovat a legitimně tak vzít na vědomí nejen nový název naší strany, ale i ostatní změny, k nimž na XX.mimořádném sjezdu 2001 došlo. Přední představitelé této strany byli nebo jsou vážně perzekuováni nejen ekonomicky či po stránce zaměstnání, nýbrž i nejrůznějšími nehoráznými způsoby společenského a politického útlaku. Například současný předseda KSČ-ČSSP, soudruh Ludvík Zifčák, byl v polovině 90.let - po jeho nespravedlivém, vykonstruovaném odsouzení v souvislosti s politickými událostmi roku 1989 - jedním z hlavních politických vězňů polistopadového kontrarevolučního režimu od roku 1989. V roce 2000 se stal dokonce obětí extrémně pravicového teroristického útoku, kdy došlo k výbuchu, následnému požáru a zničení automobilu, patřícího jeho rodině.


Jeden z čelních představitelů strany a bývalý šéfredaktor radikálního levicového časopisu Pochodeň! (který je vedle Rudé fronty tiskovým orgánem KSČ-ČSSP), soudruh David Pěcha, nejenže v roce 1999 z politických důvodů nemohl nastoupit ke studiu historie a filozofie na vysoké škole, nýbrž v současnosti čelí trestnímu obvinění a soudní obžalobě pro tzv. propagaci komunismu (v ČR je to první soudní případ kvůli pouhé propagaci komunistického světového názoru!!) za články ze zmíněného časopisu Pochodeň! V nejbližší době se očekává soudní proces, v němž s.Pěchovi hrozí až osm let vězení.


Bývalý šéfredaktor nezávislého a právě naší straně velmi blízkého, regionálního listu Nové Bruntálsko, pan František Zámečník, v současnosti navíc vážně nemocný člověk, byl v hanebných politických procesech na konci 90.let již dvakrát odsouzen k podmíněnému trestu i k zákazu vydavatelské a novinářské činnosti. Avšak před několika dny se proti tomuto levicovému novináři konal další, tentokrát nejobludnější politický proces, v němž byl pro pokojné šíření kritických a "nepohodlných" názorů odsouzen dokonce k šestnácti měsícům nepodmíněného trestu do vězení s ostrahou! (Poprvé v ČR se jedná o odsouzení za novinářskou činnost "natvrdo"!!) Takový rozsudek pro vyčerpaného a vážně nemocného člověka, by navíc fakticky mohl znamenat i trest smrti. Přitom dokonce i významné nevládní zahraniční instituce, například Mezinárodní tiskový institut ve Vídní (IPI) nebo Světová asociace novin (WAN) a další organizace, vyjádřily rozhořčené a co nejrozhodnější protesty proti pronásledování a kriminalizaci nezávislých či revolučně levicových novinářů v ČR. A tak bychom mohli dlouho pokračovat dále…


Současné poměry v České republice se vyznačují sílícím a výraznějším růstem politické fašizace státní moci i jejích nejrůznějších, nelítostných a bezohledných represí proti všem silám opravdové, jak radikální, tak i důsledně revoluční levice. Upevňuje se nevyhnutelné sepětí a sociálně-politické pouto mezi represivním charakterem potlačovacích orgánů státní mašinérie a sílícími neofašistickými tendencemi i ultrapravicovým hnutím, zákonitě vyrůstajícím z podhoubí soudobého monopolního kapitalismu. KSČ-ČSSP je zároveň pevnou a neoddělitelnou součástí všeobecného i čím dál více rostoucího světového antiglobalizačního i antiimperialistického hnutí, plně a důsledně obhajující a podporující jeho sociální zápas a třídní boj.


V současnosti se v ČR vyskytují tři politické strany s názvem komunistická (mimo jiné i v souvislosti s tím, že výše zmíněná skupina okolo M. Štěpána v rozporu se skutečností neuznala výsledky legitimního XX.mimořádného sjezdu KSČ). Podrobnějšímu vysvětlení i objasnění této problematiky se zabýval již příspěvkový materiál, který naše strana vypracovala a odeslala do Bruselu na jaře 2001, u příležitosti tamního konání Mezinárodního komunistického semináře v květnu t.r., věnovanému tématu aktuálnosti světové socialistické revoluce v epoše imperialistické globalizace. (Viz příspěvek KSČ-ČSSP pod názvem Komunisté v současné České republice...) Jak bylo zdůrazněno také v tomto příspěvku, naše strana se jednoznačně orientuje svojí politikou, charakterem i programovým profilem na Pchjongjangskou výzvu 1992, dále zvláště na slavnou Bruselskou deklaraci z roku 1995 a na všechny antiglobalizační, antiimperialistické, proletářské, zejména však na marxisticko-leninské a důsledně revoluční skupiny, směry, strany a proudy, odmítající jak v teorii, tak i v praxi jakékoli projevy "pokojného", "demokratického" smířlivectví, renegátské bezzásadovosti, buržoazní státotvornosti nebo jakékoliv formy revizionizmu, "antistalinismu" či trockismu.


Je nutno zdůraznit, a rovněž i na domácím příkladě zejména (nikoli však pouze) zmíněné KSČM je možno jasně a čím dál více pozorovat, že smířlivecké oportunní zrádcovství a opouštění revolučních zásad v oblasti teorie, jde ruku v ruce se zbabělým, prospěchářským, renegátským, protilidovým a kolaborantsky režimním postojem v oblasti praxe, a to jak po stránce politické činnosti, odporující zásadám skutečně důsledné komunistické politiky, tak i po stránce "nerušeného" osobního pohodlí, soukromého finančního prospěchářství, privilegovaného odtržení od prostého a potlačovaného lidu, po stránce nejnestoudnějšího kariérismu, byrokratismu a takových životních podmínek i celkových poměrů, nemajících nic společného s bojovým, sebeobětavým a skutečně revolučním duchem komunistické morálky.


Na rozdíl od všech těchto špinavých, úpadkových, hnusných a ve své skutečné podstatě antikomunistických tendencí, vlastních všem reformistickým, "všelidovým", "demokratickým" - a pro úzký, podvodný, hanebný buržoazní parlamentarismus donekonečna a demagogicky tolik horujícím - stranám, ať už se jmenují jakkoliv, naše KSČ-ČSSP v kontrastu s tím co nejrozhodněji prohlašuje: Naším jednoznačným, trvalým i neochvějným vzorem - vedle slavné, velkolepé a dosud hrdinsky vítězící kubánské revoluce a KS Kuby - jsou a budou takové revoluční strany a organizace, jako je například současná Belgická strana práce (PTB) s. Ludo Martense, dále Všesvazová komunistická strana bolševiků (VKPB) s. Niny Andrejevové a ostatní podobné bojující avantgardy antiimperialistické a proletářské revoluce na celém světě, především pak v zemích Latinské Ameriky, Asie a Afriky. Jim také nakonec bude patřit vítězství. Bude patřit těmito avantgardami vedeným, bojujícím a všem dnes ožebračovaným, ponižovaným i kapitálem zotročeným masám, které pouze vlastním třídním bojem, dříve či později mohou dosáhnout a - na troskách soukromovlastnické třídní společnosti - také dosáhnou jediné, skutečné společenské svobody.


Ať žije a vítězí světová socialistická revoluce, jež sice smí prohrát bitvu, avšak nikdy nemůže být poražena!


Smrt prokletému kapitalismu i jeho zločinné globalizaci!!


Ať žije marxismus-leninismus, nejmocnější, nepřemožitelné, důsledné a jediné východisko z bídy, útlaku i bezpráví zdrcující většiny lidstva!!!

 

Výkonný výbor KSČ-ČSSP

 
listopad 2001

O úloze revizionizmu

 Po restauraci kapitalismu ve východních zemích na přelomu 80.a 90.let XX. století, se světové komunistické hnutí ocitlo před závažnou otázkou, na níž má povinnost najít vědecky důslednou a revolučně správnou odpověď: Jaké byly hlavní příčiny tragické dějinné kolize, jež dočasně rozvrátila gigantickou budovu nové společenské formace, zákonitě střídající epochu třídní společnosti? Buržoasie celého světa oslavuje toto zhroucení socialismu, které jí uvolnilo ruce k dosud bezprecedentní reakční ofenzívě proti všem vykořisťovaným lidem, zvláště proti rozvojovým národům, proti všem pokrokovým, antiglobalizačním a antikapitalistickým silám ve světě. Globální systém monopolního kapitalismu dnes svými chapadly rdousí v podstatě celý svět. Nebývale se zostřují a prohlubují všechny jeho rozpory, nerovnoměrnost vývoje i jeho skutečná, v jeho rámci však neřešitelná a všestranná krize, stále obtížněji maskovaná a mnohdy i buržoasními politiky částečně přiznávaná. Imperialismus dovedl planetu na pokraj ekologické katastrofy. Šílený militarismus a zvláště nová strategická koncepce NATO, představují dnes reálné nebezpečí nové světové války, a to jako nejkrajnější formy východiska finanční oligarchie z krize jejího ekonomického řádu, z krize, ještě umocňované zničujícími důsledky jí determinované, soudobé globalizace.

Tato všeobecná situace doslova přikazuje a ještě více zvyšuje vážnost, aktuálnost a naléhavost nového revolučního řešení, které je nemožné bez hluboké a třídní analýzy uvedené základní otázky. Nepřátelská propaganda, odrážející loupeživé zájmy všemocných nadnárodních korporací, samozřejmě tvrdí, že šlo o úpadek a reálnou nemožnost socialistického režimu „jako takového“, o údajný „krach marxismu-leninismu“. Revizionisté jim přizvukují a prohlašují, že se nikdy o žádný skutečný socialismus nejednalo a obhajují tzv. „demokratický socialismus“, zrádně se podřizující soukromovlastnickým potřebám monopolní oligarchie a poslušně se přizpůsobující mocenským rámcům jejího státního aparátu. Povinností marxistů je proto všechny tyto reakční a lživé ideologie přesvědčivě vyvracet a stavět proti nim ucelenou revoluční analýzu této otázky, očištěnou od všech lží a pomluv vládnoucí třídy i jejich revizionistických pomahačů a spojenců. Přistupme nyní k velmi stručnému rozboru uvedené problematiky.

a/ Komunistické hnutí a revizionizmus

Revizionizmus byl již od svých počátků v dějinách dělnického hnutí vždy nejspolehlivějším spojencem vládnoucí kapitalistické třídy. Tento ideově politický směr, který už od poslední čtvrtiny 19.století až do dnešních dnů významně intoxikuje a parazituje na revolučním hnutí, se vyznačuje bezzásadovostí a lokajským opatrnictvím vůči vykořisťovatelskému systému, zavržením třídního přístupu, odmítáním třídního boje, odhozením všech revolučních zásad a hlavně zrádným smířením s utlačovatelskou státní mašinérií, prohlášenou za „všeobecnou, integrální demokracii“. Čím více se rozvíjelo a sílilo proletářské hnutí, čím vlivnější a „nebezpečnější“ silou se stávalo a čím horší, obnaženější, otevřenější a ostřejší byly rozpory monopolního kapitalismu, tím více se již vládnoucí třída bez úslužné pomoci revizionistů a jejich, štědře odměňované patolízavosti, nemohla a dosud nemůže vůbec obejít. Avšak jestliže koncem 19.století zachvátil revizionizmus tehdejší sociálně-demokratické strany, které do té doby neochvějně vedly boj proti systému soukromého vlastnictví a jeho státu, můžeme, zhruba od začátku 60.let XX.století, vidět stejný proces úpadku a netřídní, „všelidové“ smířlivosti, také u stran komunistických. To znamená u takových stran, které kdysi vznikaly jako pokračovatelky a nositelky těch bojových a revolučních tradic, jimž se právě sociální demokracie renegátsky odcizily. A jestliže před sto lety byl francouzský millerandismus prvním krajním projevem i typickým symbolem otevřené zrady, kterou tehdejší reformisté a „třídní smiřovači“ spáchali na nemajetných masách svou touhou podílet se na utlačovatelském režimu vládními a ministerskými křesílky, pak v naší době nám nový „millerandismus“, střižený na poměry přelomu XX. a XXI. století, dokonale předvedla KS Francie Roberta Hueho, jakmile se začala podílet na vládní moci buržoasního státního aparátu Francie i na jeho spoluodpovědnosti za krvavou agresi NATa proti Jugoslávii.

Toto rozmnožení a „přestěhování“ revizionizmu do prostředí komunistických stran, mělo své zákonité příčiny. Za prvé, jednak samotná skutečnost, že po druhé světové válce nabylo komunistické hnutí v celém světě neobyčejného vlivu, síly a přitažlivosti, dialekticky pomohla zplodit nežádoucí posílení a růst nejrůznějších maloburžoasních, pololiberálních, sociáldemokratických a intelektuálských vlivů a sil uvnitř tohoto hnutí samého. Zejména v socialistických zemích, kde komunistické strany byly vládnoucí, se tyto strany staly útočištěm různých ideových a sociálních směrů i tendencí, zděděných po staré společnosti, velkého množství kariéristů, byrokratizujících maloměšťáků a jiných maskovaných nepřátel komunismu. „Dialektika dějin je taková, že teoretické (i praktické – naše pozn.) vítězství marxismu nutí jeho nepřátele, aby se přestrojovali za marxisty,“ poznamenává Lenin (V.I. Lenin, Historický osud učení Karla Marxe). Za druhé, jednak tu byla skutečnost, že sociálně-demokratické strany, které jedna po druhé „participovaly“ přímo na vládní moci monopolního vykořisťovatelského režimu a tím ještě více zostřily svoji vnitřní diferenciaci, se nakonec logicky zkompromitovaly natolik, že stále více postupně docházelo k výraznému stírání všech posledních rozdílů mezi těmito stranami a otevřeně buržoazními stranami. Opět se ukázala hluboká pravdivost marxistické teze, že dokud není zničen kapitalistický stát, mocenský nástroj finančního kapitálu, jako takový, je zcela lhostejno, která konkrétní strana v něm vládne, neboť jeho podstata zůstává neměněna. Hlavní těžiště účinného působení revizionizmu, maskovaného marxismem, se tak logicky začínalo přesouvat na komunistické strany.

Tyto dva důvody jsou tedy hlavními příčinami, proč se kvalitativně zcela nově zintenzívnil nápor revizionistického oportunismu proti komunistickému hnutí, které do zmíněného období přelomu 50. a 60.let, tomuto proudu úspěšně odolávalo. Jestliže však dnes namísto tohoto úspěšného odolávání musíme konstatovat, že během posledních desítek let postupně došlo k pravému opaku, musí zde být další příčina, která vysvětluje, proč se uvnitř komunistického hnutí poměr sil najednou obrátil ve prospěch umírněného, státotvorného oportunismu! Tento úpadkový trend je možno vidět na různých, stále takzvaně komunistických stranách ve všech zemích západu i východu. V teorii i praxi těchto stran, které existují v kapitalistických zemích, byly a jsou opouštěny zásady revolučního marxismu a nahrazovány „demokratickým“ smířlivectvím, parlamentarismem, snahou mocensky participovat na stávajícím státě, odklonem od mas a jejich boje. Pod rouškou odmítání tzv. „stalinismu“ byly a jsou zavrhovány zásady diktatury proletariátu, přičemž tyto strany již dávno přestávaly být skutečnými revolučními avantgardami. Pod rouškou „modernosti“ a „demokratické levicovosti“ se postupně stále více odcizovaly a odcizují životním podmínkám a zájmům lidových vrstev, konečným cílům svržení kapitalismu, stále pokorněji se začaly „integrovat“ v poslušnou součást oficiálního společenského a státního systému a často došlo v konečné fázi i k zavržení samotného komunistického názvu strany. Ještě zřejmější a mnohem otevřenější byl úpadek komunistických stran v tehdejších socialistických zemích na východě, kde tyto strany byly u moci. O tom nejvýrazněji svědčí skutečnost, že po kontrarevolučních převratech v těchto zemích se jasně ukázalo, že naprostá a zdrcující většina členů těchto stran neměla a nemá s revolučními ideály ani s komunistickou morálkou, nic společného.

b/ Zostřování nebo zmírňování třídního boje?

 Od zmíněného „přelomového“ období po druhé polovině 50.let tedy počaly být komunistické strany nejen daleko silněji zahlcovány evidentními nepřáteli a lidmi stojícími na cizích třídních pozicích; Podstatné je také to, že politický boj a ideologický zápas proti těmto i podobným tendencím, vlivům, názorům a silám začal vnitřně slábnout, postupně skomírat a fakticky upadat. V západních stranách – sílící vliv revizionizmu v podobě tzv. „demokratického socialismu“, ve východních stranách – místo sílícího boje proti antikomunistům, maloměšťákům, prospěchářům a nepřátelům, maskovaným stranickou legitimací v kapse – chruščovovské ujišťování, že odhalování „vnitřního nepřítele“ ve straně, vedení skutečného, ustavičného i stále ostřeji a důsledněji bdělého třídního boje, pravidelné očišťování strany, zesilování politické obezřetnosti a morální, ideologické i politické výchovy, udržování a zvyšování revoluční bdělosti, že to všechno bylo jen „neopodstatněným“ výmyslem „stalinské paranoie“, že třídní boj se již nezostřuje a že socialismus je prý pevně a neotřesitelně zajištěn. A všichni „moderní reformátoři“, „demokratičtí socialisté“, „parlamentní“ státotvorníci a „antistalinisté“ západu i východu, se dosud tak společně doplňují, doslova sborově souzní a tak jednotně se shodují, že prý teze o zostřování třídního boje v průběhu vývoje socialismu, byla jen zavrženíhodným a „zločinným“ názorem Stalina a jeho politiky, odmítnuté XX.sjezdem KSSS v roce 1956! Tento antistalinský obrat, realizovaný v KSSS a tehdy nejvlivnější socialistické zemi světa, byl proveden pod vedením bucharinovských a ostatních maloburžoasních oportunistů v čele s Chruščovem, kterému počal vzápětí halasně tleskat celý kontrarevoluční svět, od fašizující ultrapravice přes konzervativní liberály, sociálfašistické oportunisty až po trockisty. Tento politický zvrat zákonitě ovlivnil a reálně předurčil nejen následný proces maloměšťácké, oportunistické a byrokratické degenerace komunistických stran východních zemí, degenerace, která, nebyla-li zastavena a odvrácena, nutně musela dospět a reálně dospěla až k restauraci kapitalismu v těchto zemích. Tento obrat měl také přímý vliv na zmíněný úpadkový, sociáldemokratizační a revizionistický vývoj komunistických stran v kapitalistických zemích.

Pokud tedy Stalinova teze o zostřování třídního boje není správná, potom nejsou vůbec správné či zásadně pokrokové ani revoluční principy, vlastní marxismu-leninismu, není správné provádět socialistickou revoluci, rozbíjet buržoasní státní mašinérii, nastolovat diktaturu proletariátu a odhalovat její vnitřní škůdce (třebas komunisticky maskované), je správné se jen tiše a úslužně podřídit státním a strukturním mantinelům kapitalistického režimu a jeho podvodné, „reformní“, „pluralitní demokracie“, přičemž pravdu mají revizionisté a jejich špinavé služby tolik potřebující buržoasie. Pokud však chceme stále zůstat věrni pozicím i právům vykořisťovaných a následně mít právo nazývat se skutečnou avantgardou důsledného a zásadového protikapitalistického boje, chceme-li neochvějně, obětavě, bez zrádné podlézavosti a opravdově bojovat za skutečné zájmy lidové většiny a konečné cíle uvědomělého proletářského hnutí, jsme povinni hluboce a zásadně přehodnotit celou Stalinovu epochu, přijmout jeho tezi o pokračujícím zostřování třídního boje a vyvodit nové teoretické i praktické důsledky a závěry z takové analýzy.

c/ Antistalinismus jako trojský kůň antikomunismu

 Žádná jiná historická postava nebyla nikdy tolik špiněna, vláčena bahnem, hanobena a zastuzována, jako postava J.V. Stalina. Známá vnucovaná myšlenková klišé, nepřipouštějící námitek a tvořící společnou ideovou shodu všech „moderních levicových“ a „reformních“ pseudokomunistů spolu se všemi „demokratickými“ strůjci špinavé genocidy milionů bezprávných, nezaměstnaných a hladovějících obětí kapitalistické globalizace, již však byla dávno vyvrácena nejpřednějšími revolučními teoretiky a praktiky dneška. Byla vyvrácena na základě všestranné politické analýzy, hlubokého a nového posuzování historických faktů, precizního vědeckého rozboru nejnovějšího společensko-politického dění zrovna jako dějin Říjnové revoluce, SSSR a socialismu, a to vše na základě neochvějně revolučního a důsledně třídního přístupu, vlastního marxisticko-leninské teorii i metodě. V této souvislosti patří největší zásluha jednomu z nejpřednějších marxisticko-leninských teoretiků současnosti, prezidentovi a jednomu ze zakladatelů Belgické strany práce (PTB), soudruhovi Ludo Martensovi, jeho dílu Jiný pohled na Stalina (1994) a ostatnímu teoretickému bohatství, obsaženému v jeho dílech a dílech dalších marxleninských publicistů.

Stalin, jehož teoretické i praktické dílo bylo ve skutečnosti důsledným a – zejména v politicko-praktické oblasti – grandiózním pokračováním neuhasitelného plamene, odkazu a nezničitelného praporu Marxova, Engelsova a Leninova, správně chápal, že třídní boj pokračuje i v nových podmínkách. Že jakmile ochabne již zmíněná politická pozornost a „bojová“ bdělost proti byrokratickým, úzce profesionalistickým, elitářským a dalším, nutně dlouhou dobu ještě existujícím buržoasním a maloburžoasním vlivům, tendencím a jevům, tak proletářský režim začne zprvu nenápadně a nevyhnutelně degenerovat, a poté bude možná i obnova kapitalismu. Všichni důslední a nejpokrokovější revolucionáři dnešní doby, všichni skuteční a bojující komunisté, mají nedělitelnou povinnost jasně prohlásit, v souladu se slavnou Bruselskou deklarací mezinárodního komunistického hnutí z roku 1995: Antistalinismus je trojským koněm antikomunismu, vpašovaným do proletářského hnutí! Dějinný proces plíživé kontrarevoluce od počátku maloměšťáckého, renegátského proudu, představovaného Chruščovem a „jeho“ XX.sjezdem, přes strnulý, brežněvovský, byrokratický oportunismus až po Gorbačova a jeho kliku, tyto proradné vrahy světové revoluce a špinavé žoldáky ve službách Pentagonu, tedy tento dějinný proces dal Stalinovi jednoznačně za pravdu. Martens ve svém zmíněném díle se pokusil také vyčerpávajícím způsobem odůvodnit a brilantně analyzovat, jak vůbec v dané dějinné situaci mohlo světové komunistické hnutí dopustit tuto smrtící revizionistickou intoxikaci. My zde jen poznamenejme, že – jak bylo napsáno i ve 2.čísle III.ročníku Pochodně v článku o komunismu – „relativně nízký stupeň dějinné zkušenosti komunistů tento zhoubný proces (ještě) dopustil. Revoluční zásady, které 35 let po roce 1917 rozvíjeli a v praxi uplatňovali Lenin a Stalin, byly během dalších 35 let postupně, „rafinovaně“ zlikvidovány… Dnes jsme však již pokročili. Stojíme dál. Ony chybějící dějinné zkušenosti, byť draze zaplacené, však v současnosti již existují. Byli jsme dočasně poraženi jen proto, aby další, následující úder světové protikapitalistické revoluce, byl o to pevnější a neporazitelnější, o to širší a vítěznější. Socialismus totiž mohl prohrát bitvu, nebude však nikdy poražen!“

d/ Závěr

 Bylo by samozřejmě chybné a nedialektické, pakliže bychom hovořili o revizionistické intoxikaci našeho hnutí, jakožto o jediné příčině dočasné porážky sociálně spravedlivé společnosti. Jedná se však evidentně o hlavní a rozhodující subjektivní příčinu, která v dané historické situaci zákonitě, byť nikoli však obecně nevyhnutelně, ovlivnila celkový objektivní proces. A v současném světě jedině revoluční Kubě se díky určitým specifickým zvláštnostem podmínek třídního boje, podařilo tomuto zhoubnému náporu nakonec odolat. Východiska ze zmíněné krize světového komunistického hnutí však již začínají být stále zřejmé a pro vládnoucí třídu čím dál více ohrožující. Nové, skutečně komunistické, marxisticko-leninské strany, počínající znova bojovně pozvedávat renegáty odhozenou zástavu revoluce a revolučního boje, již vznikly nebo vznikají a stále sílí. Příklady Belgické strany práce (PTB), Všesvazové komunistické strany bolševiků (VKSB) a mnoha dalších stran, především Latinské Ameriky, Asie a Afriky, jsou majáky světového hnutí a vzory nového nadějného boje. V nesmiřitelném zápase proti světovému revizionizmu se tak kovají a vykovají nové avantgardy masového, lidového boje, vítězně svrhávajícího nelidský, prohnilý kapitalismus, i jeho zločinnou globalizaci.

září 2001

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pravdivé informace a aktuality z domova i ze světa přináší Československá revoluční tisková agenturaCRTA-CRTA@atlas.cz

O našem poměru k parlamentnímu boji

Mezi jedno z nejdůležitějších a nejožehavějších témat jak so­ciální teorie, tak i soudobé politické praxe revolučních stran, patří otázky poměru a vztahu těchto stran vůči buržoasnímu par­lamentu. Není náhoda, že všechny pseudolevicové, systémotvorné i rádobykomunistické strany, provádějící politiku bezzásadových ústupků a přízpůsobovačné kolaborace vůči vládnoucí elitě i jejím politickým či vojenským zločinům, tolik horují pro buržoasní par­lament, pro tzv."svobodné volby“, pro "pluralitní demokracii" apod. Není náhoda, že právě tito transformovaní "reformátoři" v uhlaze­ných kravatách, kteří si pod záminkou "moderní levicovosti", uděla­li z politiky výnosnou tučnou živnost a poměrně pohodlnou cestu ke kariéře, nás donekonečna opíjejí ubohými frázemi o "parlamentní demokracii", o zbytečnosti sociální revoluce v nových podmínkách, o pokojném vrůstání socialismu cestou reforem. Je jasné, že hovo­říme o všech těch standartních a "legitimních" stranách, prosáklých kariéristy a neprincipiálními renegáty, nezajímajícími se o nic ji­ného, než jak se ve jménu „participace" dostat co nejrychleji do bur­žoasní vlády, a třeba i za každou cenu.

a/ Revizionistické strany a parlamentarismus

Takové strany a jejich čelní představitelé se neštítí, jak uka­zuje jejich vlastní šokující praxe, ani hanebně obhajovat např. za­vedení školného na vysokých školách či třeba fašistické zločiny policajtů při krvavém potlačování antiglobalizačních demonstrací. Neštítí se dokonce zaujímat lhostejné a nepřátelské postoje, samoz­řejmě prostátní a prorežimní za každou cenu, vůči v současnosti pro­následovaným, perzekuovaným či vězněným mladým komunistickým, levicovým i antifašistickým bojovníkům. Tyto strany se neštítí hájit ani imperialistickou Evropskou unii, pod záminkou těch nejubožejších a nejabsurdnějších argumentů, avšak ve skutečnosti jen proto, aby před­ní představitelé těchto špinavých rádobylevicových stran, už co nej­dříve zasedli do oněch tolik vytoužených, měkkoučkých a v samotných eurech více než štědře odměňovaných křesílek a funkcí Evropského­ parlamentu, případně i dalších evropských institucí. Tito rene­gáti, k nimž u nás patří i různí Ransdorfové, Maštálkové a další, bezostyšně hájí či dokonce (-jako v případě oportunistických špi­ček KS Francie-) chladnokrevně a otevřeně podporují agresivní po­litiku Severoatlantské aliance v čele s USA! Také u nás to byli sociálzrádci z KSČM, kteří spolu s ostatními parlamentními reak­cionáři, ve jménu "demokracie" a "úcty" k jejím "hodnotám", nedáv­no zvedli ruku pro potencionální nákup válečných gripenů, a byl to právě pan Ransdorf, který proslul svým nestoudným výrokem o tom, že americké bombardování Afghánistánu koncem r. 2001, bylo prý "právem na obranu USA"!

A takovéto ochočené a kolaborantské strany s jejich vedoucími představiteli, ať by se jakkoli zaklínaly „levicovostí", ať by se na první pohled halily a schovávaly za jakoukoliv "komunistic­kou" fasádu, budou vždy žvanit nesmysly o údajné "zastaralosti" revoluční marxisticko-leninské vědy. A to úměrně tomu, jak se bu­dou zalykat snahou o dobytí "parlamentní většiny" či alespoň co největšího množství parlamentních křesel! Jak se budou div ne mod­lit k "demokratickému" pluralitnímu parlamentarismu a všechny ko­lem sebe, hlavně ty mocné, vládnoucí a privilegované, donekonečna přesvědčovat, že co nejrozhodněji odmítají a odsuzují jakýkoliv "stalinismus" a vše ostatní, co by sebeméně vybočovalo z těch nej­vznešenějších rámců té nejcivilizovanější státní demokracie, chrá­nící ony posvátné tržní hodnoty!!

Všichni tito revizionisté, pro které je buržoasní parlament al­fou a omegou veškeré jejich politiky, úmyslně ignorují nesčetná historická i politologická fakta společenského života, milionkrát a plným právem s otevřeným výsměchem vyvracející všechny neustá­le a dokola papouškované nesmysly o možnosti pokojné a "čisté" par­lamentní cesty, o spásonosnosti a ústřední důležitosti parlamen­tu, parlamentaristické politiky i parlamentních voleb. Zejména v podmínkách imperialismu vůbec a neoliberální globalizace zvláště, jsou podobné "názory" na odmítání revoluční strategie pod záminkou existence parlamentu, více než doslova ignorantskými! V době, kdy v rámci celého moderního kapitalistického systému dochází k čím dál zřejmějšímu obcházení, znehodnocování, paralyzování a oklešťování parlamentních práv, mnohdy i přímo k jejich nepokrytému potlačení a "odhazování", vyžadují-li to zájmy "globalizovaného" finančního kapitálu. V době, kdy proces zdokonalování, "vyzbrojování", upev­ňování a rozšiřování buržoasně byrokratického, výkonného, potlačo­vatelského a vojenského aparátu, je ještě daleko více výraznější, silnější i "významnější", obnaženější a vážnější, než kdykoli předtím. V době, kdy není žádným tajemstvím, že např. existence jedné jediné smlouvy se Světovou bankou či Měnovým fondem je tisíckrát pro danou zemi osudovější než jakékoli "výsledky" třebas deseti "pluralitních" parlamentních voleb! Kdy přední představite­lé NATO otevřeně přiznávají, že jejich vojenská moc a zbrojní sí­la je připravena okamžitě zasáhnout, kdykoli by "civilizovanému" světu hrozila (třebas pokojná!) změna stávajícího společenského systému, kdykoliv by si někdo dovolil vztáhnout ruce na "tržní hod­noty" panující společnosti! V době, kdy se vládnoucí kapitalistic­ké kruhy stále více uchylují k otevřené politické fašizaci svých státních aparátů, k všestranné fašizaci panujících společenských poměrů, kdy jsou stále směleji připraveny dokonce k možnostem střel­by do vlastního lidu, k možnostem potlačovat sociální či politické nepokoje krvavou střelbou do demonstrantů, apod.!

Veškerá tato skutečná a čím dál zřejmější fašizace nynějšího so­ciálního a ekonomického řádu, je důsledkem čím dál hlubšího a v rámci tohoto systému i bezvýchodného zostřování všech základních společenských rozporů, zákonitě vlastních nynějšímu kapitalismu. Znova je nutno podotknout, že je to zejména základní rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromovlastnickým přivlastňo­váním, dále zvláště rozpor mezi "nejvlivnější“ i nejmocnější fi­nanční oligarchií na straně jedné a celou zbývající společností na straně druhé a v neposlední řadě také zejména rozpor mezi nad­národním "globalizovaným" finančním kapitálem na straně jedné a zdrcující světovou většinou čím dál zrůdněji i krvavěji odíraných, fakticky neokoloniálních a rozvojových zemí, tvořících tzv. "tře­tí svět", k němuž dnes, díky dočasnému vítězství neokapitalistic­ké restaurace, bez nadsázky patří již také země někdejšího východ­ního bloku. Také nová strategická koncepce NATO, přijatá v roce 2000, je jedním z nejcharakterističtějších, mocensko-politických výrazů, atributů a příkladů faktické totalitní, ekonomické, soci­ální, politické i vojenské diktatury nejsilnější finanční oligar­chie v mezinárodním měřítku, pod (beztak i stále více odhazovanou,) vnější maskou demokracie.

Za této situace se stále více ukazuje nikoli "zastaralost", ale naopak obrovská aktuálnost jedné z nejdůležitějších myšlenek mar­xisticko-leninského učení: 1) I když byla buržoasní demokracie obrovským historickým pokrokem ve srovnání s feudalismem, tak 2) nemá žádný "integrální", nýbrž naopak nutně omezený třídní charak­ter, který z ní činí pouhou demokracii formální (a nikoli skuteč­nou). Charakter, jenž determinuje jak její historickou podmíněnost a omezenost, tak i tímto formovanou zákonitost, že se namísto op­ravdové lidovlády fakticky jedná o obyčejnou diktaturu třídy vel­kého soukromého vlastnictví! Tedy o mocenské potlačování jedné společenské třídy druhou, a to právě v zájmu ochrany a upevnění pozic vykořisťovatelské, soukromovlastnické elity jak v národním, tak i v nadnárodním měřítku... 3) V průběhu monopolního kapitalis­mu dochází nevyhnutelně k čím dál více postupujícímu odhazování této buržoasní demokracie samé a k jejímu čím dál otevřenějšímu nahrazování nepokrytou fašizující diktaturou zmíněných ekonomic­ko-politických, finančních a privilegovaných elit.

To tedy znamená, jak známo, že ve skutečnosti v buržoasní parla­mentní demokracii lidé sice mají "svobodnou" volbu mezi rozdílný­mi politickými silami, ale doopravdy všechny tyto politické síly hájí (protože mají-li "svobodu", pak musí hájit!) vládu nadnárodních společností a totalitarismus "volného trhu". Jak správně kon­statuje i Rezoluce Mezinárodního bruselského semináře z května r. 2000, jež analyzovala právě otázky fašizace monopolně-kapitalis­tického společenského systému: "Volby jsou_jen nálepkou "demokra­tické" legitimity diktatury monopolů." A každý poctivý komunista, každý důsledný revolucionář, musí soustavně a neustále tuto zák­ladní pravdu vytrvale odhalovat i demaskovat před všemi pracují­cími, před všemi utlačovanými a vykořisťovanými lidmi, namísto ja­kéhokoliv směšného a falešného žvanění všech sociálzrádců o "zby­tečnosti" či "škodlivosti" revoluční perspektivy, o nesmírné "dů­ležitosti" tzv. "svobodných" voleb či o "nezbytnosti" dosažení ma­ximálního počtu poslaneckých křesílek v buržoasním parlamentě!

b/ Může revolucionář pracovat v současném buržoasním parlamentu?

Bylo by však mylné z výše uvedených skutečností vyvozovat, že my, marxisté-leninovci, odmítáme vždy, ve všech případech a za všech okolností svoji účast v buržoasních parlamentech. Avšak za prvé, naše účast na mimoparlamentních třídních bojích má vždy milionkrát větší význam než naše účast v parlamentě, a to se týká dokonce i sociálních bojů za reformy a dílčí cíle! Jestliže se to­tiž finanční oligarchie, vždy mnohostranně opevněná svým složitým i různorodým, byrokratickým a vojenským aparátem, nikterak nezalek­ne ani případné "parlamentní většiny revolucionářů" jako takové, tím méně si bude dělat starosti či vrásky s nějakou "parlamentní většinou (třebas i poctivých) reformistů", kteří by naivně usilo­vali o společenské reformy cestou tzv. legislativních možností parlamentu! Společenská praxe v celém svém dějinném vývoji dokazu­je, že není-li boj dokonce i za dílčí reformy podepřen účinným a obětavým sociálním zápasem lidu mimo parlament, zvrhává se jaký­koliv "parlamentní reformismus" buďto v podvod, nebo v grotesku.

Za druhé, naše účast v parlamentě, pokud vůbec existuje jakožto účast revolucionářů narozdíl od účasti sociálničemů, pachtících se za maximálním počtem tučných a pohodlných křesílek, se netýká ani čistě a výhradně reformní práce, ani legislativních opatření neboli naivní víry v "zákonnou cestu". Právě proto, jak již bylo řeče­no, se skuteční komunisté, třebas i jsoucí v buržoasním parlamen­tu, nikdy nesmí starat o svůj "počet křesel" jakožto údajný zák­lad "prospěšnosti" a "efektivnosti" parlamentní práce. Jeden jedi­ný proletářský revolucionář v parlamentě má z hlediska revoluční propagandy a agitace tisíckrát větší význam než banda maloměšťác­kých ničemů a státotvorných, cizími třídními postoji rozředěných a nakažených zrádců, byť by si říkali "komunisté" a byť by jejich poslanci měli třebas i tu nejctihodnější "parlamentní většinu"!

Je nutno si totiž neustále uvědomovat, že potencionální revoluč­ní účast v buržoasních parlamentech, může spočívat pouze, jenom a výhradně v tom, co lze zjednodušeně a stručně nazvat: otevřeně a­gitačním odhalováním, poukazováním, objasňováním a demaskováním je­jich skutečného, pravého a podvodného charakteru, přímým agitačním působením v zájmu revolučních myšlenek samých, otevřenou, širokou a agitační snahou bojovat za rozpty-lování buržoasně-parlamentních iluzí i prostřednictvím buržoasního parlamentu. To znamená, že do­konce pomocí parlamentu i s demaskujícím využitím parlamentu, dos­lova jako "agenti" v nepřátelském prostředí, mohou vést komunistič­tí revolucionáři všestranný a přesvědčivý boj za odhalování i pře­konávání právě všech těchto "legislativních" předsudků jako tako­vých. Tato taktika se týká spojování práce ilegální i mimoparla­mentní s prací legální. Tato taktika se týká i vlastní "výchovy" revoluční avantgardy samé. Tato taktika se týká nikoli legislati­vy, nikoli síly zákonů, nýbrž síly maximálního "vykřičení" skuteč­ných revolučních názorů, síly využít imunity k obraně např. trest­ně stíhaných komunistických názorů či tiskovin, k financování re­voluční strany podle vysokých a přísných kvót i zásad takové stra­ny, i třeba k "pouhému" pobuřování, opravdové podpoře maximálního komplikování a nejrůznějšího narušování všem režimním parazitům je­jich "klidného trávení" z toho, co si nahrabali na úkor lidu... To znamená dělat všechno to, co např. dnešní KSČM v parlamentě ani v nejmenším nedělá, avšak co vždy dělala a dělá každá skutečně re­voluční a důsledně antikapitalistická strana, pokud má své zástup­ce i v buržoasním parlamentě, jako například naše slavná předchůd­kyně, Komunistická strana Československa, v období tvrdých a těž­kých zápasů I. republiky.

Hlavním posláním proletářského revolucionáře, který kromě své nejdůležitější, tj. mimoparlamentní politické činnosti, pronikl i do nepřátelského parlamentu, tedy parlamentu vykořisťovatelského státu, musí být vždy a za všech okolností: skutečně všestranně a všeobecně působit, přesvědčovat, probouzet, vychovávat i uvědo­movat politicky nevyspělé, zdeptané a neuvědomělé vrstvy pracují­cích samotných, stále ještě věřících ve "spásonosné", maloměšťác­ké, "státní","pokojné a reformní" iluze, živené buržoasní propa­gandou, včetně iluzí parlamentních. Lenin k této otázce výstižně poznamenává: "Dokonce několik týdnů před vítězstvím Sovětské re­publiky, ba dokonce i po tomto vítězství, účast v buržoasně demo­kratickém parlamentě revolučnímu proletariátu nejen neškodí, ný­brž mu usnadňuje dokázat zaostalým masám, proč takové parlamenty mají být rozehnány, usnadňuje jejich úspěšné rozehnání, usnadňu­je "politické překonávání" buržoasního parlamentarismu... Za na­šeho vítězného boje proti Děnikinovi a Kolčakovi jsme nikdy nepo­zorovali, že by pro naše vítězství bylo lhostejné, zda v jejich řadách byla nebo nebyla sovětská, proletářská opozice. Dobře ví­me, že námi provedené rozehnání Ústavodárného shromáždění 5.led­na 1918 nebylo ztíženo, nýbrž usnadněno tím, že v rozháněném kon­trarevolučním Ústavodárném shromáždění byla sovětská opozice... Právě proto, že zaostalé masy... jsou... prosáklé buržoasně demokra­tickými a parlamentárními předsudky, právě proto...(je třeba) pra­covat v takových institucích, jakými jsou buržoasní parlamenty, vést... boj za odhalování, rozptylování a překonávání těchto před­sudků... (Kromě toho, obtíže výchovy schopných revolučních vůd­ců ilegálního boje)... není možno úspěšně překonat, není-li legál­ní práce spojována s prací ilegální, nejsou-li "vůdcové" mimo ji­né vyzkoušeni i na parlamentní půdě." (V.I.Lenin: Dětská nemoc "levičáctví" v komunismu, 1920.) Tato slova jsou plně aktuální i dnes.

c/ Otázky bojkotu reakčního parlamentu. Zásady marxistické parlamentní taktiky

K otázce poměru k reakčnímu parlamentu, tak jako i k jakékoli jiné otázce, je však nutno přistupovat tvůrčím způsobem na zákla­dě konkrétních dějinných podmínek. Uveďme teď jeden příklad z his­torie a dva příklady ze současnosti, které se týkají právě pruž­ného přístupu k takové skutečnosti, kdy je možno a nutno správně se vyslovit dokonce pro bojkot parlamentu i bojkot parlamentních voleb: Příkladem z historie je bolševický bojkot carského parla­mentu v revolučním roce 1905, kdy objektivní situace tehdy rych­le a bouřlivě směřovala k rozmachu revolučního dění a kdy se "bo­jovalo o to, zda má být svolání prvního zastupitelského orgánu po­necháno v rukou cara, nebo zda se má udělat pokus vyrvat toto svo­lání z rukou staré moci." (Lenin, tamtéž). Tehdy byl bojkot takové­ho parlamentu jedině správný. Menší, ale snadno napravitelnou chy­bou byl už bojkot "dumy", který prováděli bolševici roku 1906. A ko­nečně vážnější a těžce napravitelnou chybou byly podle Lenina par­lamentní bojkoty z let 1907, 1908 a v dalších letech, pro než byl typický naopak odliv revoluční vlny a na pořadu dne byla nutnost bezpodmínečného spojování práce ilegální s prací legální.

Druhým příkladem, opět z Ruska, avšak z 90. let XX.století, byl naprosto oprávněný bojkot parlamentních voleb, k němuž vyzvala VKSB v čele s N. Andrejevovou v roce 1993, po zločinném Jelcinově fašis­tickém puči. Účast v takovýchto "svobodných" volbách, kterým Zá­pad vřele tleskal, by neznamenala nic jiného, než právě legalizovat "oprávněnost" Jelcinova fašistického puče! Ludo Martens v této souvislosti poukazuje na dvě důležité skutečnosti, a sice: "Většina voličů uposlechla výzvy k bojkotu, vydané Všesvazovou komunistic­kou stranou bolševiků (VKSB) a dalšími komunistickými skupinami, které odmítly legalizovat tyranii. (A pokud jde o tehdejší Jelci­nem naoktrojovanou, tzv. "ústavu":) I přes všechny podvodné machi­nace by Jelcinova ústava byla smetena, nebýt zrady renegátů z Komu­nistické strany Ruské federace." (L.Martens: SSSR a sametová kontrarevoluce, 1995.) Naproti tomu v pozdější situaci, v roce 1998, změnila tatáž VKSB, v souvislosti s přehodnocením nových politicko­-historických podmínek a možností, svoji taktiku ve volební kampa­ni, aniž by tím jakkoli ustoupila ze svých bojových a revolučních zásad. To je právě otázka konkrétního dialektického přístupu ke společenskému dění pro toho, pro něhož není dialektika jen prázd­nou filosofickou frází.

Poslední příklad ze současnosti se týká samotné naší nynější si­tuace. Někdy je možné přispět i rafinovanou parlamentní taktikou k významnému demaskování oportunistického protivníka, v našem pří­padě renegátů z KSČM. Jedná se o tzv. taktickou "podporu" protivní­ka, kterou už Lenin alegoricky nazval "podporou", jež jako oprátka podpírá oběšence. Avšak taková taktika je možná jen za situace, kdy skutečná revoluční avantgarda je mnohem a mnohem silnější, vyspělej­ší, vlivnější, zkušenější a organizovanější, než je tomu u nás v takových současných podmínkách, kdy naopak faktickou avantgardu teprve budujeme, teprve vytváříme, kdy teprve sama musí doopravdy vyrůst i zarůst do skutečných třídních zápasů, jež jsou aktuálním úkolem budou­cnosti. Dokud takové podmínky splněny ještě nejsou a dokud stále ještě existuje právě taková situace, jaká je typická pro nynější poměry komunistického hnutí v naší zemi, zastává naše Strana práce hledisko bojkotu parlamentních voleb a tedy i bojkotu nynějšího buržoasního parlamentu; a jsme toho názoru, že ve zmíněné situaci je tato naše taktika jedině možná a jedině správná.

Pokud však jde o podmínky, za nichž opravdová proletářská revo­luční organizace má své zástupce i v reakčním, buržoasním parla­mentě, je nutné, aby se tato organizace řídila zcela jinými zása­dami, než jaké jsou tolik typické pro všechny protilidové zastán­ce a zbabělé realizátory nejhnusnějšího, zatuchlého, parlamenta­ristického politikaření, standartního, ubohého, ztrnulého rutinér­ství, zvráceného aritmetického kalkulování i vypočítavého "mocen­ského" kombinování, legitimního zkostnatělého žvanění či pohodl­ného vychutnávání svých "zákonných" privilegií. Opravdový komunis­tický poslanec nemá a nesmí mít nic společného s jakýmkoliv para­zitním prospěchářstvím "oficiálních" parlamentních stran, a to je i jeden z mnoha nesčetných důvodů, proč naši současní - odpusťte mi to slovo - "komunističtí" poslanci, ve skutečnosti žádnými komu­nistickými poslanci nejsou, i kdyby se sebevíce bili v prsa, ko­lik "záslužné" legislativní či "taktické" práce dělají či dělat chtějí pro obyčejné voliče!

Skutečný komunista-poslanec, jenž nikdy nepracuje ve prospěch systému, který je strategicky nutno naopak svrhnout a rozmetat, se bude vždy řídit stále aktuálním duchem těch zásad, jež už dáv­no, velmi dávno, v roce 1920, přijal 2. Kongres Kominterny a které až do dnešní doby neustále udivují svojí bojovou naléhavostí, au­tentickou poctivostí i nestárnoucím příkladem pro proletářské a­vantgardy všech ožebračovaných, utlačovaných a bojujících vrstev lidu. Mezi jedny z nejdůležitějších a nejaktuálnějších těchto zá­sad patří zejména skutečnost, že komunističtí poslanci jsou ve své činnosti naprosto a plně odpovědni výhradně revoluční straně, že se z převážné část musí jednat přímo o proletáře, vychovávané konkrétními zkušenostmi odvážných a bezprostředních sociálních zá­pasů, že musí být každý komunistický poslanec v souladu s politi­kou své strany kdykoliv připraven vzdát se poslaneckého mandátu, že musí využívat imunitu k podpoře strany v její protirežimní prá­ci i v propagandě, učit se spojovat ilegální práci s prací legální, všechny své parlamentní aktivity podřizovat činnosti strany mimo parlament, atd. Musí na pokyn strany pravidelně předkládat demonstrativní návrhy zákonů, které nejsou určeny proto, aby byly přijaty, ale aby sloužily, jak již bylo řečeno, účelům propagandy, agitace a organizace, musí stát přímo v čele různých lidových ne­pokojů a demonstrací, své tuzemské i zahraniční cesty využívat k navazování revolučních styků a k politické pomoci kterékoli míst­ní komunistické organizaci, a nikoli k osobním obchodním a podnika­telským kontaktům či záměrům.

Komunistický poslanec totiž není zákonodárcem, hledajícím shodu či "styčné body" s ostatními poslanci, nýbrž agitátorem, operují­cím v nepřátelském prostředí. Nesmí být "intelektuálním exhibicio­nistou", jakými jsou bezesporu např. různí páni Ransdorfové a spol., musí mluvit jazykem srozumitelným, prostým, agitačním, bojovým a každému prostému člověku pochopitelným. Musí stejně nelítostně a tvrdě odhalovat pravou tvář jak reakční buržoasní pravice, tak i všech sociálzrádců v jakémkoliv "levicovém" hávu. Musí být zásadový v teorii i v praxi, z poslaneckého platu si musí ponechávat jen nutnou a nezbytnou část k prostému životu, zbytek má odvádět na re­voluční činnost své strany, atd. atd. Pokud všechny tyto nezbytné skutečnosti v praxi neplatí, nemá právo se takový poslanec nazývat komunistou, a to stejně tak dříve jako i v současnosti!

Místo toho však u zdrcující většiny současných "komunistických stran", sedících v buržoasních parlamentech "svých" státních apa­rátů, vidíme pravý opak. Souvisí to s historickým procesem špina­vé revizionistické intoxikace těchto stran, jejich sociáldemokra­tizace, jejich "antistalinizace", jejich "transformovaného" maloměš­ťáckého "dekomunizování", kdy naproti tomu skutečné, revoluční, marxisticko-leninské skupiny, organizace a strany, musejí dnes ve většině případů krystalizovat, vyzrávat, vznikat a upevňovat se úplně znova. Avšak tento nevyhnutelný a vládnoucí třídou čím dál více obávaný proces zmíněného vyzrávání, vyspívání, organizování se a bojovného růstu oněch opravdových a důsledných avantgardních sil, které se opět neohroženě začínají a ještě daleko více začnou stavět do čela zápasů čím dál širších skupin, vrstev a tříd poni­žovaných a zotročovaných obyvatel, je zároveň i jedinou cestou, která vede k budoucnosti. Je jedinou cestou, jež vede ke svržení námezdního otroctví, zvráceného a nelidského kapitalismu (i s jeho rasismem a fašismem, i s jeho militarismem a neokolonialismem), ke zničení soudobého, globalizovaného imperialismu, k nové, moderní, aktuální, proletářské a socialistické revoluci! A jedinou cestou, která nakonec dospěje ke skutečné sociální svobodě, ke spravedlnos­ti dnes nezaměstnaných, hladovějících a všech porobených lidí, bo­jujících za socialismus, za komunismus, za nevyhnutelnou budouc­nost lidstva. Bez ohledu na všechna "pluralitní", rádobydemokratic­ká tlachání ubohých i omezených ctitelů oněch slavných "parlament­ních tradic" či "parlamentních hodnot" kapitálu.

 

 V době globalizace útoků musí i ohniska odporu

nabýt mezinárodního rozměru jako nikdy předtím

 Jo Cottenier

Třídní boj a neoliberální Evropa

 

(Náčrt problematiky hlavních projevů a perspektiv třídního boje v soudobé Evropské unii)

 

(Úvodem)

 

Soudružky a soudruzi!

 

Ještě poměrně donedávna se mohlo leckterému krátkozrace uvažujícímu prognostikovi či jinému přesvědčenému vyznavači „tržních“ hodnot zdát, že politické a majetkové převraty v zemích bývalého východního bloku, budou počátkem trvalé a neotřesitelné pevnosti i stability evropského kapitalismu jako systému. Vládnoucí establishmenty všech „vyspělých“ zemí Evropy, s velkým optimismem očekávaly nadějnou prosperitu, všeobecný rozvoj a dynamickou budoucnost svého společenského řádu, úměrně tomu, jakým oslnivým dojmem působil fakt, že onen tržní systém a soukromovlastnický řád svým čerstvým získáním „východního prostoru“, právě dobyl de facto své celosvětové vítězství. Vážná a velmi nebezpečná hospodářská i finanční krize tržních ekonomik, která podle očekávání ekonomů měla zasáhnout západní evropské země na konci 80.let XX.století, byla na poslední chvíli odvrácena právě díky tehdejším událostem na východě. Zdálo se, že po „pohřbení“ marxismu v bývalém socialistickém táboře, bude konečně možno definitivně pohřbít také třídní boj i ostatní „nebezpečné“ tendence, ohrožující hospodářsko-politický status quo tzv. „svobodného“ světa.

Avšak následný vývoj jak kapitalismu celosvětového, tak i evropského, začal čím dál nemilosrdněji a bezohledněji ukazovat všem těmto „tržním optimistům“, že celý tento společenský, ekonomický, politický i mezinárodní vývoj, se ubírá někam úplně jinam, než si mysleli. Že se ubírá někam úplně jinam, než si přáli a než by odpovídalo stabilitě a pevnosti panujícího řádu. Vítězství kapitalismu na východě pouze rozšířilo a umocnilo základnu pro ještě mohutnější, mnohem globálnější a následnější vyostření sociálních i politickomocenských rozporů, střetů a zdrojů nestability, celkové kolize i negativní perspektivy „nově“ nastolených poměrů. Toto rozšíření a umocnění není jen kvantitativní záležitostí, ale především kvalitativním faktem, s ohledem na specifické místo, které východní země ve scénáři nového rozpoložení mocenských sil a zájmů finanční oligarchie, měly a mají zaujímat. Není naším cílem v tomto referátu, se zabývat situací ve východních zemích či zemích třetího světa, avšak je potřeba alespoň okrajově poukázat a poznamenat některá důležitá fakta, jež se nepřímo tématu dotýkají.

Je nutno především připomenout skutečnost, že v onom předem stanoveném určení, v intencích bohatých imperialistických zemí, zcela zákonitě a v souladu s imanentními potřebami tohoto řádu samého, nebyla a ani nemohla být východním zemím přiřčena jiná úloha, než v podstatě úloha dodatečného rekoloniálního prostoru. (Každému skutečnému marxistovi by mělo být jasné, že se de facto nejedná o nic jiného, než především o hospodářsky podřízená odbytiště, laciné zdroje surovin a strategických potřeb i poměrně levné pracovní síly.) Rekolonizovaného prostoru, jehož tolik spásonosné „integrování“ do mocensko-finančních struktur evropského velkokapitálu, představuje nejen snahu o jisté bezprostřední a dočasné „vyřešení“ odbytových i kapitálově-reprodukčních komplikací a hospodářských rozporů, uzavřených do čím dál více se zužujícího kruhu kapitálovým vztahem modifikované formy přivlastňování, rozdělování a přerozdělování ekonomického bohatství. Ale představuje také zároveň tím více (a perspektivně o to výrazněji), i jakési východisko, „odrazový můstek“ či dialekticky „předzjednanější“ bázi pro samotné celkové prohloubení a vyostření těch rozporů, které měly být naopak oním „integrováním“ původně řešeny.

Nejmarkantněji je podobný jev stejného typu vidět na příkladě mimořádně děsivého řádění a skutečně „ultraextremistického“ běsnění (nynějšími socioekonomickými poměry modifikované) globalizace právě v rozvojových zemích. A v kontrastu s tím na příkladu USA, jehož privilegovaná elita má v současnosti tak silnou ekonomickou moc jako nikdy předtím, ovládá tak otevřeně, v takovém rozsahu a tak zvráceně hegemonními (a nejen ekonomicko-finančními) pákami prakticky veškeré rozhodující bohatství všech světových, více či méně neokolonizovaných regionů tržního systému vůbec, zejména „volných zón“ a regionů „III. světa“ – a přesto USA již od konce roku 2000 počaly plíživě zabředávat do jedné z dosud nejvážnějších a pro osudy světové tržní ekonomiky krajně alarmujících hospodářských krizí ve svých poválečných dějinách. Navíc američtí ekonomové již na jaře 2001 varují před nadcházející, ještě fatálnější, mimořádně rozsáhlou a hlubokou krizí, srovnatelnou, ne-li překonávající krizi z let 1929-33, která hrozí zasáhnout v mnohem větší míře jak americkou ekonomiku, tak i v logické souvislosti s tím ekonomiku světovou. Je nutno poznamenat, že zde mluvíme o krizích, jichž se USA nedokázaly a ani nedokáží zbavit žádnými hysterickými válečnými výpady, žádnými vylhanými a podvodnými konstrukcemi ani „preventivními“ krvavými štvanicemi proti tzv. „mezinárodnímu terorismu“.

Obecně je to výraz té dialektické zákonitosti, že je-li určitý objektivní rozpor řešen na podkladě své vlastní podstaty a uvnitř báze onoho rozporu samého, stává se toto řešení pouze nutnou stránkou dalšího zostření jeho protikladnosti. Stává se pouze zákonitou formou následného prohloubení a zároveň jednou ze stránek výsledkového „rozšíření“ daného rozporu jako takového, který uvnitř sebe samého nemůže překonat kvalitativní určenost sebe samého (toto řešení je tedy proto rovněž pouze dočasné), pakliže nedojde k „protržení“ oné určenosti na základě kvalitativního překonání dané podstaty rozporu jeho negací. Tento fakt je pro nás zcela logický, pakliže ke skutečné živoucí podstatě naší vědecké, dialekticko-materialistické filozofie a její filozofické metody, nepřistupujeme jakkoli schematicky, jakkoli scholasticky nebo mechanicky. Vraťme se však ještě k neokoloniálnímu postavení východoevropských zemí, které je nezbytně potřebováno „metropolním“ velkokapitálem, dnes integrovaným v podobě globalizovaného monopolního superstátí Evropské unie: Skutečně, ne nadarmo jsou především země bývalého Sovětského svazu, jež vlastně tvořily jádro východního bloku (a které jsou zároveň i největší „kořistí“ neoliberálních pijavic, pročež tuto skutečnost tomu přímo úměrně odnesly a odnášejí nejtragičtěji), tedy ne nadarmo jsou svojí sociálně-ekonomickou situací, vnucenou jim od přelomu 80. a 90.let XX.století, přirovnávány k jakési „nové“ Latinské Americe…

Ne náhodou se indický ekonom Jadish Bhagwati výstižně a lakonicky vyjádřil, že (v zájmu zmiňovaného mocného finančního kapitálu) byla zcela záměrně jedna supervelmoc změněna a cíleně transformována v superžebráka. A jestliže Zbigniew Brzezinski před pár lety nazval Evropu americkým protektorátem, můžeme – bohužel zcela bez nadsázky – nazvat východní Evropu skutečným protektorátem finanční oligarchie evropského velkokapitálu. Rozumí se, že především v čele s European Round Table a s ním spjatými transnárodními korporacemi… Ale vraťme se k našemu původnímu tématu.

 

Od smrti starého „sociálního státu“ k perspektivě nové sociální revoluce

 

Maastrichtské dohody z let 1991, resp. 1992-93, jak je rovněž všeobecně známo, vnutily západním dělníkům a zaměstnancům ta nejhorší sociální a „flexibilní“ omezení i bezpráví od konce II.světové války. Tyto dohody tvoří v podstatě hlavní jádro současné podoby i vnitřního vývoje Evropské unie a jejího „moderního“ liberalismu. Tyto dohody byly za prvé bezprostředním výsledkem i podstatným prvkem pokračujícího, v systémově daných rámcích a soukromovlastnických strukturách nevyhnutelného „antietatického“ a neoliberálního trendu dále se vyvíjejícího státně-monopolního kapitalismu Evropy. Za druhé byly výsledkem „umocnění“ tohoto trendu od 90.let XX.století, a sice „umocnění“ novými sociálními podmínkami v důsledku pádu východního bloku, podmínkami, co se týče otázky perspektiv postavení a práv „západních“ pracujících. Není přece žádným tajemstvím, že zhroucením socialistického tábora náhle zmizel ze světové scény ten tolik předtím vlivný a mnohdy klíčový faktor, co se týká nejen bezprostřední síly, vlivu a efektivity světového antimilitaristického a protiválečného hnutí, co se týká nejen zájmů, cílů a potřeb osvobozeneckého, antiimperialistického a protikoloniálního hnutí v drtivé většině nejchudších a fakticky závislých zemí („III. svět“), ale také co se týká existence, udržení či vydobytí četných sociálních práv a vymožeností námezdních pracujících „I. světa“!

Nevíme, který seriózní politolog současnosti by tuto skutečnost mohl popírat, když již počátkem 60.let minulého století ji dokonce přiznal i politik natolik konzervativní, jako byl Konrad Adenauer. Tato kvalitativně změněná a výše nastíněná negativní situace, pokud jde o novou pozici samotné otázky sociálních a odborových práv západoevropského proletariátu, resp. námezdních pracujících dnešní Evropské unie (viz též summit EU v Lisabonu, apod.), byla nesporně katalyzována právě tragédií onoho (po zhroucení východních režimů) následně restaurovaného kapitalismu v drtivé většině zemí bývalého "II. světa“. Výše načrtnutá obecná filozofická zákonitost, týkající se problematiky protikladné jednoty řešení a prohloubení dialektického rozporu v souvislosti s problematikou zrušení a zachování kvalitativní podstaty daného rozporu, se nám v této konkrétní souvislosti projevuje mimo jiné následujícím. Tím, že namísto onoho tolik velkohubého pochovávání marxismu a komunismu, namísto onoho establishmentem „I. světa“ tak toužebně očekávaného i chtěného pohřbívání třídního boje, náhle zjišťujeme pravý opak: Místo komunismu je pohřben „dynamický a prosperující“ kapitalismus, místo marx-leninismu je pohřbíván reformismus a místo třídního boje „sociální stát“. A to všechno dnes probíhá čím dál evidentněji, tím více, jak ve svém vývoji postupuje navíc ještě nynější světová hospodářská krize z nadvýroby, jež tak nebo tak zasáhla a dosud zasahuje také ekonomiky prakticky všech států Evropské unie (a zejména Německo).

Je zcela logické, že v takových podmínkách mluvit o „zastaralosti“ teorie a praxe třídního boje, je čirý nesmysl. Třídní boj však s existencí vykořisťovatelských výrobních vztahů není spjatý principem ekvivalence, nýbrž implikace, přičemž v tomto případě jsou soukromovlastnické ekonomické vztahy antecedencí, třídní boj pak konsekventem, což znamená, že tento boj neexistuje výhradně a pouze ve vykořisťovatelských formacích. Rozbor této problematiky však není předmětem našeho referátu, a proto uvedené konstatování v něm nebudeme dále objasňovat. Nás zde zajímá něco jiného, a sice: Nelze popřít, že všude tam, kde existuje a stále trvá (nebo se dokonce stupňuje) vykořisťování a ožebračování jedné společenské skupiny jinou, tedy také včetně Evropské unie, musí existovat a trvat také třídní boj. Že tam, kde je upevňována nadvláda úzké elity na úkor drtivé většiny pracující společnosti, kde tok úhrnného bohatství je čím dál více směřován od nemajetných tříd směrem ke stále bohatší menšině – tedy i v Evropské unii, nelze mluvit o zrušení třídních antagonismů. Že tam, kde na jedné straně existuje princip „maximálního zisku“, princip nelítostné hospodářské konkurence likvidující každoročně desetitisíce zoufalých živnostníků a zemědělců (tím více za dnešní evropské „recese“ neboli krize), a na druhé straně pak rostoucí nezaměstnanost, levná pracovní síla a s těmito poměry korespondující také čím dál nehoráznější odírání většiny společnosti prostřednictvím rozpočtové, subvenční a daňové politiky monopolistického státu (či „nadstátu“), nelze mluvit o jakémkoli „anachronismu“ třídního boje či „zastaralosti“ marx-leninismu!

Přesto se dosud – a to i mezi tzv. „moderní levicí“ – najde pořád dosti lokajských ignorantů, kteří popíráním existence i nutnosti třídního boje buďto se zavázanýma očima popírají existenci vykořisťování, nebo nám chtějí namluvit, že toto rostoucí vykořisťování je možno alespoň „zmírnit“, ne-li zrušit, bez jakéhokoliv prý „nedemokratického“ třídního boje. V obou případech tito ignoranti dokazují v teorii jen svoji omezenost a ubohost, stejně jako v praxi svoji úslužnost a renegátství. Zejména poslední vývoj nejen světový, ale právě přímo i vývoj soudobého kapitalismu evropského, je velkou studenou sprchou a krutým políčkem pro všechny tyto liberální i „levicové“ euronadšence, kteří by společně chtěli vzít všem utlačovaným, ponižovaným a námezdně zotročeným třídám právo se bránit a právo bojovat! Vzít chudákům právo na třídní boj – ale přitom mlčky uznávat „oprávněnost“ tohoto (ekonomického, represivního, infiltračního, mediálního a jiného) boje ze strany vyvolené elity a s ní spjaté státní mašinérie:To je také skutečným smyslem i motivem všech těch veleučených takélevicových „demokratů“, tolik horujících pro „moderní evropskou levici“, bezmezně oddanou ideálům „občanské společnosti“ a jejího „nedotknutelného“ soukromovlastnického principu.

Dnes však už nejde o to, že tento třídní boj v EU stále existuje a trvá, nýbrž o to, že zejména v oněch zmíněných posledních letech mimořádně zesílil a dále zesiluje jak co do své kvantity, tak i svého celkového kvalitativního charakteru, různorodosti či forem. Míra a intenzita současných sociálních bouří, stávek, pokojných či bouřlivých, aktivit reformních či antisystémových, nejrůznějších masových, ekonomických, odborových, ale i politických, studentských, protiválečných, antiglobalizačních a dalších nepokojů, protestů i bojů, mnohdy vzájemně se prolínajících a doplňujících, nám dovoluje tvrdit, že se prakticky celá Evropská unie zmítá v takovém „sociálním smíru“, který ze všeho nejvíc dnes připomíná nádobu s benzínem, pohozenou blízko táborového ohně. Tento proces souvisí s postupující neoliberalizací panujících poměrů, protilidovými sociálními škrty, bezprecedentními útoky na základní odborová, dělnická a zaměstnanecká práva pracujících, růstem nezaměstnanosti, flexibility pracovní síly, drahoty (zejména po přechodu na euro) či diktování monopolních cen, atd. Tento proces souvisí s masovou privatizací a likvidací dosud státních podniků, sektorů a služeb, posilováním moci a neomezeného vlivu transnárodních korporací, daňovou a rozpočtovou politikou i pokračující globalizací frontální ofenzívy finančního kapitálu vůbec. Tento proces souvisí i s rostoucí politickou fašizací, „rasizací“ a militarizací, antidemokratizací a „represizací“ společensko-politické nadstavby, zejména byrokraticko-monopolních státních (i „nadstátních“) aparátů, a s dalšími dnes tolik aktuálními jevy podobného charakteru.

To všechno na jedné straně. Na straně druhé jsou zde pracující, kteří společně bojují, mládež a studenti, kteří bojují, odboráři, antimilitaristé, pokrokové síly revoluční i umírněné, radikálové i poctiví reformisté, komunisté i nekomunisté, antifašisté i antiglobalisté, kteří bojují, zemědělci, živnostníci, učitelé, drobní úředníci, nezaměstnaní a další a další. Včetně přistěhovalců a „barevných“ dělníků z „třetích“ zemí, včetně národnostních menšin a ostatních dodatečně i stupňovaně nadvykořisťovaných složek jednotného, společného tábora vyrábějících proti soukromým nadziskům, tábora práce proti nadnárodním koncernům, tábora milionů proti milionářům. V mnoha těchto (a skutečně možno říct) bitvách, zejména v posledních letech, výrazně sílí také vědomí nutnosti jejich internacionalizace a mezinárodně koordinovaného, společného postupu (odkaz Göteborgu, apod.). Všechny tyto zápasy jsou nezbytným předpokladem, chronologickou „předfází“ i novou nevyhnutelnou předzvěstí budoucího revolučního zániku nynějšího kapitalistického řádu jako takového – a to v Evropě, v zemích Unie i mimo ni, stejně jako kdekoli jinde.

 

Stručný nástin společensko-politického klimatu v nynější „integrované“ Evropě

 

Uvedeme jen pár nejcharakterističtějších příkladů z těchto bojů: Radikální, zásadový a posléze i vítězný boj belgických dělníků Clabecqu v letech 1997- 98 a vstup revolučních marxistů z PTB a odborářů Clabecqu, Caterpillar a VW do bojů středoškoláků a učitelů v r. 1996, později i bojů státních zaměstnanců v r. 1998. Masové studentské nepokoje ve Francii a v Řecku v letech 1998-99 proti neoliberální školské reformě, mohutné protesty a zápasy francouzských i ostatních evropských rolníků, četné generální stávky, které právě v posledních letech tak intenzivně propukají a v čím dál rostoucím měřítku aktivizují moderní evropský proletariát i ostatní lidové vrstvy: generální stávka v Řecku v prosinci 2000 proti vládní reformě pracovního trhu i za ostatní sociálně-politické požadavky. Opět generální stávka v Řecku (duben 2001), generální stávka v Itálii v dubnu 2002, ve Španělsku v červnu 2002 a znova v Itálii v říjnu téhož roku, především proti stupňujícím se útokům na základní sociální práva a vymoženosti, pracujícími lidmi předcházejících let těžce vybojované a mnohdy i zaplacené krví.

V březnu 2002 dále protestuje půl milionu lidí ve španělské Barceloně „proti Evropě války a kapitálu“. Ve stejné době vyšlo do ulic Říma na tři miliony demonstrantů, aby bránili práva pracujících proti vládě Berlusconiho. O měsíc později se miliony Francouzů rázně staví hrozbě zvolení neonacisty Le Pena prezidentem, zanedlouho následuje největší evropská demonstrace proti válce v Londýně, v listopadu se ve Florencii schází půl milionu aktivistů ze všech evropských zemí pod heslem „proti válce a neoliberalismu“, kde diskutují nejen o zhoubných, bezvýchodných a bezperspektivních důsledcích soudobého kapitalistického řádu, ale i naléhavé potřebě zásadové, revoluční alternativy vůči tomuto řádu…

Na jaře 2003 probíhají rozsáhlé stávky v Rakousku a zvláště ve Francii, kde trvá značně bouřlivá situace několik týdnů. Volání po generální stávce ve Francii vyslyšelo v květnu téhož roku na milion lidí, a to zde samozřejmě zmiňujeme jen některé příklady těch nejmasovějších bojů a to ještě jen většinou s převažující sociálně-ekonomickou tematikou, v jejichž výčtu by bylo možno pokračovat mnohem a mnohem obsáhleji a podrobněji. Není však cílem této práce přinést vyčerpávající a podrobný výčet těchto třídních zápasů, nýbrž jen na několika nejvýznamnějších i „nejviditelnějších“ příkladech načrtnout reálné sociálně-třídní klima, které v současnosti panuje v drtivé většině zemí Evropské unie. A s přispěním tohoto stručného „náčrtu“, dále pokračovat v analýze uvedené problematiky, jež se ve zmiňovaných všestranných, rostoucích i zásadních třídních střetech zdaleka neomezuje jen na pouhé „sociálně reformní“ bouře či odborové požadavky - jak také uvidíme ještě v dalším výkladu našeho referátu.

V každém případě je zřejmé, že velká většina ze všech těchto zápasů, jaké dnes v Evropské unii čím dál častěji pozorujeme, nemá v žádném případě nic společného s onou ubohou karikaturou sociálních „bojů“, vedených zrádnými a zkorumpovanými odborovými „předáky“, jež známe kupříkladu ze současné České republiky. „Duch Clabecqu“ – i když samozřejmě stále ještě ne vždy a všude – přesto ten je exemplárním ukazatelem a charakteristickým symbolem skutečné tendence, kterou se ubírá nynější evropský vývoj. Tento duch, jež skutečně zachvacuje dnešní masové a třídní střety v zemích EU, především znamená zásadový, jednotný a solidární zápas za společné zájmy (a na bázi společného postupu) jakožto zájmy vykořisťované třídy, namísto jakýchkoliv podlých paktů a „vyjednávání“ v zájmu „udržení“ tzv. sociálního „smíru“. Tento duch znamená opravdovou internacionální neboli mnohonárodní solidaritu v těchto bojích, namísto rozeštvávání domácích a zahraničních dělníků podle rasistických tendencí „proti cizincům, jež nám berou práci“, apod. Znamená statečnost, důslednost a neústupnost ve stěžejních otázkách třídních zájmů spolu se znova čím dál více se probouzejícím skutečným vědomím těchto třídních zájmů, namísto krátkozrakých snah příliš „nerozlobit“ spokojené „pluralitní“ vlády i s těmi jejich těžkooděnými fízly za zadkem a za žádnou cenu tak nenarušovat ustálený „pořádek“ rozdmýcháváním „nějakých extremistických vášní“.

Tento duch znamená v souvislosti s tím i velký aktivní podíl právě radikální a marxistické levice či komunistických odborů (CGT a jiných) na těchto bojích, znamená vzájemnou spolupráci s těmito silami i těchto sil mezi sebou, znamená spojování a prolínání motivů ekonomických s motivy politickými a protiválečnými, motivů „dílčích“ s motivy antifašistickými a antiglobalizačními (proti EU, politické fašizaci, militarismu, NATO, atd.), s motivy antisystémovými a revolučními. Znamená nikoli pokorné či poslušné plazení se před vládami naoktrojovanými a „demokratickou“ státní mašinérií předem vymezenými mantinely neoliberálního systému jako takového. Znamená úsilí k odmítnutí, demaskování a izolování renegátských špiček odborářské byrokracie. Té byrokracie, která vždy raději zvolí „loajalitu“ ke státní moci pod záminkou ekonomické „reality“ či politické „nutnosti“, než by se přidala na stranu těch, kdo opravdu bojují v zájmu své zotročované třídy a ostatních spojenců této třídy. Opakujeme, že tento duch ani v dnešní „západní“ Evropě ještě neplatí všude a vždy, ale je a v souvislosti s dalším prohlubováním a zostřováním jak všech antagonismů tohoto systému, tak i jeho dále postupující všeobecné společenské krize, bude zákonitě v rostoucí míře nesporně sílit i nadále.

Tyto třídní střety jsou pochopitelně nevyhnutelně spojeny také s represivní ofenzívou státní moci, s policejním násilím proti demonstrujícím a stávkujícím, s politickými procesy proti pokrokovým předákům nejrůznějších sociálních a lidových bojů, rolnických nepokojů, odborářských akcí, antiválečných protestů či stávek. Jména jako Michel Collon, José Bové, Roberto D‘Orazio, Silvio Marra a mnoho dalších, stala se již živoucími legendami i vzory opravdových lidových vůdců, pronásledovaných a perzekuovaných nynější „europapalášskou“ vládnoucí kastou. Takové známé události, jako například krvavé potlačování mírových demonstrací v Belgii (1999), státní násilí proti zemědělským nepokojům ve Francii (2000), potlačování lidových protestů v Barceloně v souvislosti se zasedáním Světové banky; Střelba do demonstrantů ve švédském Göteborgu, krvavé běsnění italské policie v Janově a zavraždění mladého Carla Giulianiho (2001), hysterické násilí německé policie proti antifašistům a antiimperialistickým demonstrantům v Mnichově (2002); Tvrdé represe vůči protestujícím antikapitalistům v době konání nejrůznějších summitů EU (Athény, Soluň a jiné), nemilosrdné potlačování francouzských demonstrantů v červnu 2003, jež se nezastavilo ani před politickými procesy a soudními rozsudky, atd. atd. – to všechno jsou opět jen aktuální symboly a nejznámější příklady pravé tváře soudobého evropského kapitalismu i jeho „sociálního smíru“.

Proti některým z těchto příkladů je však možno namítnout, že jejich „třídní“ profil není dostatečně evidentní, že jejich nositeli jsou často třídně velmi různorodé síly, že podíl „klasických“ dělníků, odborářů či zaměstnanců na antiglobalizačních či jiných antisystémově značně vyhraněných akcích, je poměrně malý. Na druhé straně však je tento podíl relativně velký u akcí „typicky“ odborových, které přece jenom ve svém celku v sobě nemají tak vyhrocený revoluční náboj a mají často relativně „pokojný“ charakter alespoň ve srovnání s aktivitami např. radikální či revoluční levice. Je také pravda, že velmi masové demonstrace s relativně značným podílem dělníků, odborářů a zaměstnanců EU – na prvním místě ty nejrozsáhlejší vůbec, a sice mnohamilionové antiválečné demonstrace v letech 2002-2003 proti anglo-americké agresi v Iráku, jež se jako mohutný hlas nezadržitelné vlny moře převalily také naším kontinentem – měly ve zmiňovaných zemích EU relativně pokojný průběh. Jako bychom právě zde měli ony příklady „z druhé strany“, kdy – jak jsme již nastínili – onen revoluční bojový duch ne vždy, ne všude a ne za všech okolností platí. Ano, ale zde jsme právě u jádra věci! Tady se totiž dotýkáme té podstaty, o které vlastně chceme hovořit! Podívejme se proto na zásadní poučení, které z podobných akcí vyplývá, zaměřme se na hlavní zobecnění zkušeností, jež se právě uvedeného tématu tolik týkají.

 

„Sociáldemokratizace“ nebo revoluční radikalizace?

 

Tak zvané „klasické“ odborářské akce, v nichž jde zejména o sociálně-ekonomické požadavky, jsou nezbytným vývojovým předpokladem zapojení prostých dělníků do následných, kvalitativně vyšších forem protestů i antisystémových bojů. Tyto akce jsou samozřejmě jednou z vůbec prvních forem mobilizace utlačovaných v boji proti kapitálu. Avšak na druhé straně co se týče jejich relativní „pokojnosti“ a „umírněnosti“, ta je bohužel většinou právě výsledkem onoho neblahého působení a vlivu státotvorných oportunních sil, provádějících již zmíněnou politiku zbabělých ústupků vůči vládnoucímu režimu a maskovaných nejrůznější „růžovou“ či přímo žluťáckou demagogií. Mocenská elita samo sebou potřebuje, aby potencionální radikalismus mas a latentní revoluční potenciál milionových vrstev byl dobře utlumen, sevřen předem vymezenými hranicemi, byl uspáván, rozřeďován, redukován či paralyzován, zkrátka aby byl „pod kontrolou“.

Každý marxista, a zdaleka nejen marxista, dobře ví, že tuto úlohu plní establishmentem ochočená „dělnická“ a odborářská „smetánka“ či žluťácká byrokracie. Avšak právě díky praktickým zkušenostem, závěrům i „demaskujícím“ výsledkům těchto „demokraticky“ umírněných akcí, v podstatě neškodných, ani systému, ba ani konkrétním vládním záměrům nikoli nebezpečných a vniveč se obracejících, v poslušných intencích panujícího status quo, tedy díky těmto zkušenostem se prostým lidem v čím dál rostoucí míře otevírají oči. Stále více je zřejmé, že jedině takové bojové akce a formy, které na „vyžraných ksichtech“ vládnoucích potentátů, technokratů a finančních parazitů, nebudou vyvolávat pohrdavý úsměv, ale naopak stigmata paniky a strachu, že jedině takové akce a jejich organizační formy mohou být výrazem další progresivní perspektivy i posléze skutečných bojových úspěchů potlačovaných „dolních“ milionů.

Jen se podívejme, co pro naše nepřátele znamenají „pokojné“ protesty lidu! Miliony lidí v Británii, řádově desítky milionů v Evropě (bohužel ne však tolik v zemích střední a východní Evropy…) a stamiliony lidí na světě demonstrovaly proti teroristicko-agresivní politice bushovsko-blairovské kliky. A tito špinaví vrahové iráckých dětí se jen tupě usmívali a nad rozhodnou vůlí drtivé většiny lidu naší planety, jen bezostyšně mávli rukou! Rakouský kancléř Wolfgang Schüssel označil v květnu 2003 s cynickým úšklebkem masové demonstrace pracujících proti zmiňovanému asociálnímu běsnění rakouské vlády i EU - této věrné služky korporací, akcionářů a bankéřů - přičemž se (jen) ve Vídni shromáždilo na sto tisíc lidí, jako pouhé „rituály“(!). Francouzský premiér Jean-Pierre Raffarin, tento další velký obdivovatel „pluralitní demokracie“, si dokonce bez nejmenší známky studu dovolil tváří v tvář téměř dvěma milionům demonstrujících obyvatel, suše a nehorázně prohodit, že „ulice“ přece „nevládne“. Ano, takhle se tito úctyhodní vládcové dnešní imperialistické Evropy staví k požadavkům, zájmům či právům „svých“ vykořisťovaných obyvatel! Takto cynicky tito hnusní lumpové pohrdají těmi, které ve svých médiích soustavně ohlupují směšnými hesly o „sociálním smíru“, „evropské demokracii“ či „lidských právech“! A takto skandálně nám zároveň dávají najevo, že zříci se teorie a taktiky třídního boje a postupu v tomto boji od prvotních, základních organizačních forem k organizačním formám vyšším a vyspělejším, od sociálních nebo „dílčích“ motivů k politickým i revolučním či od pokojných taktických forem ke konfrontačním, by znamenalo ulomit si vlastní hroty a otupit ostří svých vlastních zbraní.

A právě v tomto smyslu zejména dnes probíhá u evropských pracujících ono čím dál zřejmější uvědomování si těchto vyvozovaných nutností. V tomto smyslu tam probíhá skutečné vyspívání a vyzrávání této taktiky. Lze se tedy divit, že pozorujeme ve všech pokrokových hnutích současných zemí Unie právě taková poučení a taková zobecnění, která jednoznačně korespondují s těmito letmo zmiňovanými a čím dál častějšími zkušenostmi z těchto zápasů? Lze se snad divit tomu, že si tito bojující, třeba odboráři počínaje, antifašistickými a studentskými aktivisty konče, v rostoucím měřítku uvědomují tuto nutnost všestranné radikalizace a politické důslednosti, ne-li přímo revolučnosti v dalších svých postupech a formách?

Ještě drobnou poznámku: Totiž onen tzv. „tradeunionistický“, „neprotistátní“ či vůči podstatě panujících soukromovlastnických vztahů „nekonfrontační“ obsah těchto zápasů, je pokrokový tehdy a potud, kdy a pokud představuje právě onu prvotní, „elementární“ formu mobilizace vykořisťovaných vrstev, domáhajících se svých práv. To je evidentní dialekticko-vývojová souvislost i nezbytnost, kterou nelze „oddekretovat“. Avšak tentýž obsah je naopak zcela reakční, jakmile je výsledkem „spolehlivosti“ a „loajálnosti“ sociálfašistických odborových „předáků“ či jiných „sociálně-partnerských“ zaprodanců, těchto bezzásadově-„levicových“ i zásadově-„legálních“, „legitimně“ zkorumpovaných zrádců a pohůnků „svých“ privilegovaných pánů! Jakmile je zkrátka výsledkem jejich „spolupráce“ a oddanosti vůči zbožnímu trhu, vůči „pluralitní demokracii“ či „občanské“ společnosti, navzdory všem námezdně olupovaným a „tržně“ porobeným lidem, navzdory „demokraticky“ pošlapávaným právům i nejvlastnějším zájmům všech kapitálově zotročených vrstev. A právě tohle si mnozí takélevicoví pseudoreformisté, kteří si ze své odborové či politické „práce“ udělali výnosnou živnost a slibnou „opoziční“ kariéru, prostě neuvědomují, lépe řečeno uvědomovat absolutně nechtějí a nehodlají.

Jestliže jsme už výše nadhodili tu skutečnost, že pro dlouhé období evropského kapitalismu byl typický relativně malý „antisystémový“ náboj pro „klasické“ odborářské akce či naopak relativně malý podíl moderního proletariátu na (třebas živelných) akcích s výrazným „antisystémovým“ nábojem, je v této souvislosti nutno poznamenat několik skutečností. Tento trend, jehož pořád ještě existující pozůstatky na druhé straně nelze popírat v zemích EU ani dnes, je výsledkem jednak jistého masovějšího vlivu konzumních hodnot, jisté reálné intoxikace širších vrstev společnosti jedem konzumních prvků, jednak (což s tím souvisí) výsledkem velkých škod neblahé metastázy politického revizionizmu, jímž byly v minulosti indoktrinovány a kontaminovány prakticky všechny západní komunistické strany. Není cílem této práce ani rozebírat příčiny, prvky a projevy tohoto stavu existence oněch „konzumních atributů“, existence, kterou samozřejmě nelze ignorovat.

Poznamenejme však, že jednou z hlavních věcí, jíž se tyto intoxikační vlivy začaly projevovat, je narušování a likvidování třídního vědomí utlačovaných, řízená substituce tohoto vědomí tzv. „vědomím falešným“, jak na to již v 60.letech XX.století poukazuje H. Marcuse. A na tomto podkladě jistá depolitizace, politická inercie a pasivita širších vrstev, subjektivně rezignujících na své postavení jakožto třídy, stojící v progresivní opozici vůči systémovému řádu jako takovému. Mluvíme někdy o problematice individualistického „smíření“, zglajchšaltování a vlastně „integrování“ utlačované třídy do stávajícího status quo, transformovaného v onom údajném „post-třídním“ vědomí jako „nevyhnutelný (ne-)pořádek“. Míra masovosti i vlivu této subjektivně „anti-třídní“, maloměšťácké, zkorumpované, lépe řečeno třídně-„korumpující“ tendence v západních zemích, je však na druhé straně velmi výrazně a neoddiskutovatelně mnohem menší, než je tomu ve většině zemí bývalého „II.světa“, u čehož se ještě pozastavíme níže. Integrování třídy, jejíž „potlačené“ vědomí se tedy „reodcizilo (znovaodcizilo)“ vlastní objektivní podstatě postavení jí samé, přičemž se jeho falešnost jeví jako „ne-falešnost“ a bezalternativní „normálnost“, tzv. „realita“ či dokonce zdánlivá myšlenková „svoboda“. Je nesporné, že oním subjektivně nejdůležitějším zhoubným faktorem, jenž modifikoval tento stav, byl právě jíž zmíněný vliv, rozšíření a především praktické důsledky „chruščovsko-brežněvovského“ a pod jeho vlivem i „eurokomunistického“ revizionizmu, oné „zázračné druhé mízy“ pro fakticky umělé prodlužování a přezrávání již dávno regresivního kapitalismu.

Teprve v dnešní době je možno ve „vyspělé“ Evropě konstatovat výraznou, byť ne nárazovou, byť ne „ultrasilnou“, ale přesto nezadržitelně postupující negaci takového stavu, zděděného z minulosti. To v dnešní době, v dnešní Evropské unii (samozřejmě ne díky této Unii, ale naopak v negaci k ní jakožto k integrované instituci velkokapitálu) existuje vedle oněch „tradeunionistických“ a v antisystémovém smyslu „nekonfrontačních“ forem třídního boje, také ještě ono „něco jiného“ či „něco vývojově vyššího“. To v této Evropské unii (a samozřejmě nejen v ní…) existují právě jasné, evidentní a pro osudy kapitalismu přímo „nebezpečné“ zárodky (byť stále jen ještě zárodky) těchto revolučních antisystémových tendencí, z jejichž praxe postupně vyrůstá a vyroste nová generace revolucionářů moderní Evropy. Tendencí, v kvalitativně nových historických podmínkách současnosti (plus zejména blízké budoucnosti) nakonec navazujících na všechno to nejlepší, co v evropském živelném (a i proto poraženém), ale přesto revolučním hnutí existovalo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století.

A ony zárodky úměrně tomu nutně postupují od taktéž zděděné (a revizionizmem zaviněné) „tradiční“ živelnosti k prvním formám nové perspektivní organizovanosti. Jsou navíc skutečně charakterizovány rok od roku také čím dál větší masovostí a rovněž korespondují za prvé s mnohem větším příklonem „běžných“ evropských vrstev, zejména mladých lidí, k radikálně i revolučně levicovým myšlenkám, o čemž se dnes oficiálně u nás na východě raději téměř nemluví. A za druhé – to je zvlášť důležité - korespondují i s pomalým, ale jistým vnitřním vyzráváním a zdokonalováním avantgardních nositelů či „organizačních pilířů“ těchto revolučně-levých tendencí, jež se právě od 90.let minulého století počaly frontálně očišťovat od všech bezperspektivních a špinavých nánosů oportunního a pseudokomunistického revizionizmu. Což se ve východních zemích pochopitelně raději také vůbec nepřipomíná. Proč asi tomu tak je, není vůbec těžké uhádnout… A co jiného vlastně zbývá všem těm pro-systémovým lokajům a pravicovým i „levicovým“ vyznavačům věčných a nedotknutelných „hodnot“ moderní „civilizace“?

Co jiného jim vlastně zbývá, než alespoň nepřipomínat a zamlčovat existenci takových perspektivně-stěžejních skutečností nynějších sociálně a politicky pokrokových sil Evropy (či případně nejen Evropy), jako je například slavná Bruselská deklarace z roku 1995 a teoreticko-praktické důsledky z ní vyplývající? Jako byl vznik Janovského sociálního fóra (GSF)? Jako je hrdinné Hnutí za obrodu odborů (MRS) či existence Evropského sociálního fóra (ESF)? Jako je dominantní role zejména značného množství revolučně-komunistické i ostatní radikálně-levicové mládeže a pokrokových studentů vyspělých zemí Evropy, na těchto či podobných protikapitalistických iniciativách, atd.? A bylo by možno uvést ještě mnoho dalších konkrétních dokladů té „nepohodlné“ skutečnosti, kterou možno stručně vyjádřit takto: Co se týká současného společenského vývoje ve většině zemí tzv. „I.světa“ pokud jde o nikoli zjednodušeně chápané a přímočaré, ale přesto blížící se „nebezpečí“ jejich nové revoluční perspektivy, je pro celý reakční establishment i všechny jeho („demokratickou participací“) ochočené přisluhovače, pomalu nejvýhodnější už jen – tiše mlčet…

Ano, spíše mlčet by měli ti, kdo ve jménu tzv. „mrtvoly komunismu“, „konce dějin“, „lidských práv“ a ostatních lživých demagogií či zprofanovaných konjunkturálních podvodů, sami sobě stejně jako druhým tak zuřivě nasazují koňské klapky na oči. Jen proto, aby prostě nebyla vidět (a nemohla inspirovat) ona nikoli příliš vzdálená revoluční perspektiva, nadto zvláště na východě „přece“ údajně dávno pohřbená, mrtvá a bůhvíjaká ještě… – totiž perspektiva (také) „západoevropského“ vývoje v  důsledně antiimperialistickém, skutečně moderním a socialistickém slova smyslu.

 

Tendence odklonu důvěry lidu od zkrachovalé politiky revizionizmu

 

Tyto souvislosti jsou však naprosto neoddělitelné od velmi důležité, ba dokonce zcela bez nadsázky stěžejní problematiky, jež se týká tzv. stupně vyspělosti „subjektivního faktoru“ pro možné revoluční změny. Není žádnou novinkou, že s  touto otázkou „subjektivního faktoru“ mimořádně úzce souvisí problematika zákonitosti míry a stupně odklonu či odlivu důvěry širokých vrstev od zkrachovalé politiky pseudolevicového revizionizmu, dnes také a především co se týče zkrachovalé politiky pseudokomunistických, již dávno na své dřívější tradice rezignujících a tudíž zcela bezperspektivních, revizionistických stran. Nebudeme se zde do hloubky zabývat vývojem či analýzou tohoto „eurokomunistického“ renegátství. Avšak je potřeba se zde alespoň stručně pozastavit nad některými aktuálními aspekty, jež se dotýkají právě tendence relativně všeobecného „odlivu“ od uvedeného evropského rádoby-komunistického, neakceschopného a oportunního politikaření. Přesně toho neprincipiálního politikaření a bezpáteřného politického čachrářství, jemuž jsou přímo úměrné všechny beznadějné i prohnilé důsledky jeho krachující či zkrachovalé praxe.

Přímo symbolicky je tato tendence vidět na příkladu Francie a na neslavném osudu její komunistické strany, kdysi uznávané, silné i respektované revoluční síly. Totální úpadek této strany v důsledku její státotvorné, „antistalinské“, režimu úslužné a „neokomunistické“ (rozuměj revizionistické) politiky, byl vystupňován a nejzřetelněji se projevil zejména po nástupu hueovského vedení, jež se bezostyšně neváhalo zříci dokonce vedení nejsilnější odborové centrály v zemi, revoluční CGT. Hanebný hueovský postoj této strany, jež byla jednou z vládnoucích sil ve Francii v době imperialistické agrese NATO proti Jugoslávii, je všeobecně znám. Krach důvěry francouzského voličstva v tuto stranu, jež v dobách svého revolučního kurzu patřila k nejsilnějším stranám západní Evropy vůbec, byl nejmarkantnější zejména po jejím XXX.sjezdu r. 2000, jenž představoval dovršení Pyrrhova vítězství v intencích „moderně levicových“ renegátů. Také debakl francouzských „socialistů“ v roce 2002 byl jasně výmluvným faktem, navíc čtyřicet procent hlasů v orgánech této strany dnes ovládají dvě agilní levé frakce. Naproti tomu dokonce oficiální volební průzkumy z letošního roku (2003) dokládají značnou inklinaci francouzské společnosti k radikální levici, byť se v první fázi hned nemusí jednat přímo o levici důsledně marxisticko-leninskou, ale třeba i maloburžoasní, trockistickou: pro tamější Dělnický boj a Revoluční komunistickou ligu se vyslovilo plných 22 procent občanů!

A v souvislosti s organizačním „znovuvyzráváním“ skutečných revolučních tendencí a platforem v dnešní KS Francie (ale také mimo ni), není možno nezmínit zejména čím dál vlivnější marxisticko-leninské koordinační grémium CNUC, jež zastřešuje řadu jednotlivých, ať už méně či více důsledných i autentických, organizačních ohnisek francouzských komunistů (do značné míry však ještě ideově různorodých), ovšem stojících nesmiřitelně proti hueovství. Mnoho členů tohoto koordinačního centra je zároveň uznávanými dělnickými vůdci a odborovými představiteli CGT. Vývojově velmi pozoruhodnou krystalizaci i diferenciaci revolučních sil je možno pozorovat taktéž v Itálii či v jiných západních zemích evropského kontinentu.

Belgická strana práce (PTB), tato důsledná marxisticko-leninská a jedna z nejpřednějších revolučních sil v soudobé západní Evropě, navíc působící v  zemi, v níž revoluční tradice není příliš silná, se přesto, že není parlamentní stranou, těší několikanásobně větší podpoře belgického obyvatelstva, než činí celková podpora veřejnosti pro belgické trockisty plus pravicové oportunisty ze zkrachovalé „Komunistické“ strany Belgie. Rok od roku PTB získává nejen nový příliv voličů, ale také svých aktivních členů. Je známa svoji zásadovou, principiální a bojovnou politikou s prioritní vazbou na lidové masy a jejich protiimperialistickou orientaci a je v současnosti zároveň také vůdčí silou znova se sjednocujícího mezinárodního komunistického hnutí na bázi autentického, revolučního marx-leninismu. V krátké době dokázala zdvojnásobit počet svých členů, má velkou roli mezi mládeží, dále v belgickém odborovém hnutí a na pracovištích.

Příznačný byl taktéž poměrně nedávný totální propad oportunistů a renegátů z PDS v čele s G. Gysim, u německé veřejnosti. Její účast na vládě v  Meklenbursku-Předním Pomořansku a v  Berlíně, kde tato strana participovala

na regresivní, privatizační a protilidové politice buržoasní státní moci, (nemluvě navíc o Gysiho reakční orientaci ve vztahu k militarismu a hegemonismu USA), to vše mluvilo a mluví jasnou řečí. Zejména neuvěřitelně podbízivý postoj PDS ve smyslu podpory americké „New War“, s cílem vetřít se do „přízně“ panujících privilegovaných kruhů německého imperialismu, vyvolal skutečný skandál, nota bene právě v současném Německu, které je typické mimořádně silným antimilitaristickým hnutím i protiamerickými postoji obyvatelstva, zvláště mládeže. Pokud jde například o Schröderovu sociálně-demokratickou SPD, tak tato strana mimo jiné ve volbách roku 2002 ztratila asi 1,7 milionů hlasů oproti roku 1998… Také v Německu pokračuje evidentní trend rostoucího vlivu skutečně antisystémové a marxisticko-revoluční levice, stejně jako v mnoha jiných zemích nynějšího evropského kapitalismu. Tento vliv je silný především mezi pracujícími a mládeží. A dalších příkladů všeobecného odlivu důvěry prostého lidu od politiky revizi-onizmu neboli patolízalského přisluhovačství ve vztahu k panujícímu buržoasnímu řádu, včetně jeho institucionálního výtvoru v podobě EU - odlivu, jenž jsme zde chtěli konkrétně načrtnout, bylo by možno uvést ještě více.

Obecně lze skutečně tvrdit, že zmíněný masový odklon od revizionizmu je evidentní a doložitelný, a že zároveň s tímto procesem probíhá v evropských zemích také výrazná krystalizace, strukturování, diferenciace, růst vlivu a organizování důsledných marxistických sil, tedy nositelů nejprogresivnějších revolučních tendencí vůbec. Na druhé straně bylo by mylné však z toho vyvozovat, že tento proces probíhá jakkoli zjednodušeně (výše jsme to již zmínili), že probíhá jakkoli přímočaře, mechanicky či „prostě“. Nelze ještě tvrdit, že v současné Evropě panuje revoluční situace, pouze to, že vývoj k ní stoprocentně směřuje. Avšak je potřeba objektivně vidět, že většina revolučních sil a potencionálních avantgard existuje ještě stále v „zárodečném“ stavu, že vesměs probíhá teprve vzpamatovávání se z revizionizmu, teprve ono krystalizování, diferencování, že se podnikají první, ale jisté kroky k razantnímu vypořádání se s tímto morem.

Nelze mávnout rukou nad stále existujícím a přetrvávajícím vlivem jakýchkoli typů pravicově oportunistických stran, nelze podceňovat setrvačnost, maloměšťáctví či nikoli marginální vliv zmíněných konzumních hodnot a společenských vzorců. Kromě toho nejen že vyzrávání antisystémových avantgard není jevem přímočaře zjednodušeným, ale ani samotný proces dalšího společenského vývoje nelze takto chápat. To platí zejména s ohledem na velmi silné nebezpečí právě zcela opačného, a sice ultrapravicového vývoje, jehož hrozba je zcela reálná a je taktéž produktem všeobecné systémové krize, v níž se soudobé evropské země nacházejí. Nebezpečí, že v první fázi ještě tato všeobecná krize může vyústit v těch či oněch západoevropských zemích nikoli ve vítěznou protikapitalistickou revoluci, nýbrž naopak v plné dovršení fašizačního procesu, je v dnešní situaci velmi akutní (tato fašistická hrozba se však může projevovat ve specificky velmi rozličných formách). Není snad potřeba zmiňovat tyto nebezpečné tendence v Rakousku, Itálii, Francii i jinde. Není snad potřeba připomínat, že nikoli náhodou se o dnešní sociálně-politické i ekonomické situaci v Německu často mluví v mnoha ohledech jako o výrazné a nebezpečné analogii, pokud jde o srovnávání právě s třicátými léty minulého století…

Navíc i onen odklon a znechucení revizionistickým politikařením se neprojevuje vždy stejně, opět je zde vliv jisté setrvačnosti a jiných složitých tendencí či příčin. Tento odklon se projevuje například „jinak“ u vrstev více maloměšťácky ovlivněných, „jinak“ u více radikálněji naladěné části společnosti. Odliv od revizionizmu nemusí rovněž hned, bez nějaké „přechodné fáze“, vždy a za všech okolností automaticky znamenat příklon k sociální revolučnosti, apod. Do podrobností se však v tomto směru nyní pouštět nebudeme, neboť ani to samozřejmě není cílem tohoto referátu. Cílem bylo pouze podotknout a připomenout, že revoluční perspektiva v evropských „metropolních“ zemích „I.světa“, jejich vývojová tendence směrem k nové sociální revoluci, je proces, jehož zákonitost se projevuje jako složitá a klikatá, zcela nelineární, neredukovatelná na cokoliv zjednodušeného, cokoliv metafyzického, oproštěného od jakýchkoliv „oklik“. Avšak tato perspektiva existuje, první stavby na troskách rozbíjeného revizionizmu dostávají zcela jasné kontury a tento proces je nezvratný. Souvisí jednak s dalším vývojem nynějších všeobecných, „neignorovatelných“ a nejvlastnějších rozporů panujícího, dekadentního globálního kapitalismu, toho kapitalismu, který potřebuje a hrozí proměnit celý svět v jeden veliký „sweatshop“. Jednak souvisí i s tímto již započatým frontálním „očišťováním“ hnutí, a velmi podstatné je, jakou stěžejní a vůdčí úlohu v tomto historickém „vyzrávacím“ procesu dnes v celé Evropě (a mnohdy dokonce nejen „I.světa“) zaujímá právě mládež. Tento fakt není nutné dokazovat nikomu, kdo má alespoň trochu reálný politický přehled o tom, jak po této stránce vypadá situace v dnešních kapitalistických zemích EU. Přesto se alespoň nad některými příklady ještě níže pozastavíme.

Je potřeba se tedy při posuzování problematiky nynějšího třídního boje a jeho zobecňování i perspektiv v zemích Evropské unie, vyhnout oběma krajním, „ultrapolárním“ a nesprávným tvrzením: za prvé, primitivní buržoasní iluze o tom, že revoluce v těchto zemích prý „není reálná“ a že nastíněná perspektiva vývoje se „nikdy neuskuteční“, tj. status quo se před svoji nezadržitelnou revoluční negací „navždy ochrání“ (třeba bodáky NATO nebo duchovním kastrováním pomocí drog či „washing brain“). Za druhé, že se tam revoluce uskuteční „už zítra“ nebo alespoň že už nyní v Evropě panuje skutečná revoluční situace. Ani toto tvrzení zatím není správné. Ale ještě na okraj poznamenejme, naopak zase k takzvané „slabosti“ či relativní slabosti organizovaných nejrevolučnějších sil v těch či oněch evropských zemích - pro ty, kdo usuzují zcela povrchně a právě tak uboze přímočaře (či kdo tak schválně chtějí usuzovat): Stačí si už jen na to vzpomenout, jak „silní“ (v uvozovkách) byli bolševici roku 1905 (a dokonce i po tomto revolučním roce!), ba ještě i v roce 1912 – a jaká byla naopak skutečná síla bolševické strany na podzim roku 1917. Nikdo tím nechce tvrdit, že budoucí vývoj k socialismu v Evropě půjde přesně tak, jako šlo Rusko po roce 1917 – ale toho se už ani výše uvedený ruský příklad, ani naše obecně platná poznámka o „síle“ či „slabosti“ avantgard, vůbec netýká – směšovat ta dvě témata v jedno, to je samozřejmě čistá sofistika.

Na výmluvný příklad mimořádně intenzivního, akceschopného a vyhroceného ideově-politického kvasu, pokud jde o evropskou revoluční levici, její aktivitu i organizační formy, je možno poukázat zejména v Řecku. V této zemi, s poměrně velkou revoluční tradicí z XX.století, v této zemi, která patří k  jedné ze všeobecně  nejhůře postižených co se týče novodobého „unijního“ eurokolonialismu, v této zemi žije bezesporu jeden z nejlevicovějších a nejpokrokověji smýšlejících národů Evropy. Řecké revoluční síly v KKE i mládežnické KNE patří k nejakceschopnějším i k nejnadějnějším na celém evropském kontinentě, a to bez jakékoli nadsázky. Zejména typické smýšlení, vzájemná solidarita i bojovnost pokrokové mladé generace řeckého lidu je něčím, z čeho by si mohl brát nejeden evropský národ (zejména na východě) užitečný příklad. (A to bez ohledu na skutečnost, že ani řecké hnutí není zcela prosto určitého revizionizmu, jenž pochopitelně tak či onak dokáže i tam škodit v teorii i v praxi.) KKE získává především stále větší podporu právě mezi řeckou mládeží, protože orientace na mládež je jednou z hlavních priorit této strany. Komunističtí poslanci si také povinně pro sebe ponechávají jen malou část svého platu, jsou v čele všech akcí a demonstrací, pracují trvale jako jediní mezi lidmi. Tradiční řecké festivaly mládeže jsou vždy výmluvným symbolem i výraznou bojovou přehlídkou skutečné síly i organizačních schopností zvláště mladé marxistické levice tohoto hrdého národa, jehož 90% obyvatel podle statistických průzkumů například nenávidí militantní imperialismus, ztělesněný v NATO.

To, co jsme uvedli o řeckých festivalech, platí podobně do značné míry například o německém (opět zejména mládežnickém) hnutí (mimo jiné REBELL a další) a jeho každoročních berlínských akcích na památku Luxemburgové, Liebknechta i Lenina. O výrazné solidaritě jednotlivých levicových proudů v silném antifašistickém hnutí Německa, o akčním vlivu a pozici německých marxisticko-leninských organizací v tomto (a nejen antifašistickém) hnutí, apod. Také v Rakousku je to zejména marxisticko-leninská mládež, studenti a dělničtí vedoucí, kteří nedávno výrazně pozvedli bojový prapor proti špinavému renegátství W. Baiera z KPÖ. V září 2002 došlo k dohodě mezi všemi skutečně levicovými platformami v německé PDS o spolupráci, mimo jiné v boji proti oportunismu. V Portugalsku se podařilo zvítězit nad pravicí ve straně, která způsobila výrazný vzrůst nedůvěry portugalského obyvatelstva vůči KS Portugalska a přeliv sympatií dělníků k marxisticko-leninskému Lidově demokratickému svazu (bývalí maoisté). Komunistická mládež Portugalska, její síla a podíl v boji proti tomuto „místnímu“ politickému revizionizmu; perspektivní, příkladný vývoj i akceschopnost relativně nové KPML(r) dokonce v tradiční „sociálně-demokratické“ skandinávské zemi, jakou je Švédsko – to vše je potřeba v těchto souvislostech zmínit. Prioritní aktivní úlohu v evropském komunistickém hnutí a v jeho anti-renegátském, „očistném“ procesu skutečně začínají stále více sehrávat komsomolské organizace, mládež, studenti.

Nebylo by těžké uvést ještě celou řadu dalších příkladů, dokazujících jak ofenzívu proti revizionizmu, tak očišťující vyzrávání marxisticky avantgardních sil v mnoha soudobých zemích EU, tak i zmíněný specifický a často nosný podíl mládeže na tomto procesu, aniž bychom chtěli cokoli přehánět nebo „přikrášlovat“. Tyto skutečnosti se totiž mohou zdát „neuvěřitelné“ tak jedině zaslepeným, velkoměšťáckým či maloměšťáckým hlupákům (neboť jim, a nikoli nám, se zřejmě „zastavil čas“!), anebo naprostým politickým neznalcům, kteří opravdu ještě stále věří, že marxismus-leninismus je „mrtvé“ učení, jež „nenávratně“ patří pouze minulosti! Na druhé straně je nutno raději poněkolikáté na tomto místě našeho referátu připomenout, že v žádném případě není jeho cílem přinášet vyčerpávající analýzu zmíněných skutečností, procesů a tendencí v každé zemi Evropské unie, kde k těmto sociálně-politickým fenoménům dochází, nýbrž že jde jen o jistý náčrt určitých příkladů, které výše uvedené jevy potvrzují a dokazují.

V dnešní době už můžeme rozhodně říci, že frontální ofenzíva proti revizionizmu má ve své podstatě opravdový celoevropský charakter, jestliže hovoříme o Evropě „I.světa“. Je velmi důležité podotknout, že právě tato ofenzíva, projevující se rozličnými způsoby, je také jistá – a to velmi důležitá – forma současného třídního boje. Skutečného, charakteristického a aktuálního boje protikladných třídních tendencí, bez jehož rozvíjení je samozřejmě nová socialistická revoluce nemyslitelná.

 

Vyspělé země Evropy jako nové ohnisko budoucího vítězství nad kapitalismem

 

Toto stručné zkoumání situace třídního boje v evropských zemích „I.světa“, nám však zároveň ukazuje jednu velmi podstatnou věc, která vyjde najevo, jakmile porovnáme uvedené poměry se zeměmi „II.světa“, se zeměmi bývalého východního bloku. V těchto zemích, monopolním kapitalismem nedávno znova uchvácených, pro něž nebylo určeno žádné postavení rozvinutých „metropolních“ velmocí, nýbrž naopak jen imperialismem tolik potřebná rekoloniální pozice, podřízená globálním „centrům“, existuje dosud situace poněkud jiná. V zemích nově restaurovaného kapitalismu ještě stále nejsou, jak známo, ani zdaleka tak ostré třídní boje, není zde tak silné antikapitalistické hnutí ani tak výrazná ofenzíva proti revizionizmu. Přesto, že tyto země jsou ekonomicky mnohem více odírány, že je zde mnohem levnější pracovní síla, že chapadla neoliberální globalizace je proměnila v sociální i ekonomické trosky! I když tedy podle absolutních světových ukazatelů je stupeň celkového zbídačení mas v těchto zemích samozřejmě mnohem větší než v Evropě „I.světa“, přesto jsme již výše zmínili, že stupeň masového rozšíření konzumních kontaminačních vlivů je dnes v zemích střední a východní Evropy mnohem silnější, než je tomu ve většině západních zemí, atd. A právě tyto skutečnosti jasně ukazují, že celou problematiku nelze posuzovat čistě „ekonomisticky“, ve smyslu zjednodušených schémat „přímé úměry“ mezi absolutní bídou a blízkostí revoluční perspektivy. Podle této nesprávné interpretace by jakási „posloupnost“ našich budoucích vítězství musela v podstatě jít v  přísné chronologické řadě od nejchudších oblastí světa k oblastem či zemím nejbohatším, což je velmi primitivní pohled.

Podobně metafyzicky, ale zase z opačného hlediska, uvažovali někteří marxisté před sto lety, když tehdy absolutizovali otázku vítězství socialismu v nejvyspělejších zemích a prostě nedokázali pochopit, že centrum revolučního boje se již začalo přesouvat ze západní Evropy do Ruska, byť nesrovnatelně zaostalejšího. Zjednodušeně a schematicky posuzovali problematiku stupně zostření rozporu mezi výrobními silami a výrobními vztahy, a z toho pak „pochopitelně“ usuzovali, že socialismus musí nutně nejprve zvítězit v nejvyspělejších zemích, přičemž byly zcela ignorovány nové specifické jevy a společenské zákonitosti, jež souvisely s vývojovým přechodem k monopolnímu, tedy imperialistickému stadiu. Podstata chybnosti těchto úvah by měla být jasná každému marxistovi a my ji teď rozebírat nebudeme. Je však nutno poukázat, že v dnešní době právě leckdo na levici uvažuje zase tak, jako kdyby evropská revoluce měla mít šanci jedině a pouze z východu. To jsou dva názorové ultrapóly pokud jde o „zdůvodnění“ uvedených hledisek, extrémy, kterým je nutno se vyhnout, přičemž tento současný je způsoben dílem „přeháněním“ (resp. ne zcela správným pochopením) onoho „ekonomického faktoru“, dílem snad i jistou myšlenkovou setrvačností s ohledem na dějiny revolučního hnutí ve XX.století.

Jistěže ekonomický faktor v souvislosti s vyzráváním objektivní revoluční situace hraje důležitou úlohu. Nelze tuto úlohu však ani absolutizovat, ale ani jakkoli zkresleně interpretovat. Právě na dnešní Evropě to nejlépe vidíme, jak je nutno vyhnout se povrchnímu zjednodušování a metafyzickému posuzování toho, čemu říkáme „ekonomický faktor“. V případě hodnocení reálného obsahu tohoto faktoru totiž mnohem více záleží na jeho vývoji, na jeho proměně a dynamičnosti, na způsobu i specifičnosti této vývojové změny a rozporuplném průběhu její intenzity, než na nějaké absolutní „úrovni“, posuzované s jinými zeměmi. A samozřejmě mnohem více záleží i na souvislostech a spojení tohoto ekonomického faktoru jednak s jinými jevy mimo ekonomickou oblast, jednak s určitým typickým rámcem sociálně-kulturních a historicky vzniklých podmínek i relativních poměrů, jež se v určité společnosti vyvinuly a v níž platí. Těch poměrů, které se v dané zemi nebo dané oblasti zemí zakořenily a které všestranně také skutečnou podstatu a náplň tohoto ekonomického činitele teprve modifikují. Chceme-li se tedy vyhnout dogmatizování nebo jednostrannému pojetí „ekonomického faktoru“, tak nelze tento činitel chápat odděleně od dialektického aspektu všestranné objektivní souvislosti všech jeho stránek, stejně jako ani od jeho dynamické, „vývojové“ dimenze.

Není možno zapomínat, že nynější společensko-politické okolnosti na evropském kontinentě, nejsou vůbec stejné z hlediska historicky se vyvinuvších podmínek určujících povahu revoluční perspektivy, ve srovnání se situací před sto lety. Stupeň, ostrost, povaha, charakter i vývojové tendence existujícího třídního boje jako takového, jsou ve smyslu této perspektivy faktorem mnohem komplexnějším, směrodatnějším a výmluvnějším, než například mechanické srovnávání ekonomických rozdílů mezi západním a východním kapitalismem. Není možné ignorovat, jaké mnohem více bezprostřednější (než na západě) a tudíž fatálnější škody na našem hnutí napáchal revizionizmus v zemích „II.světa“, kdežto v západních evropských zemích působil zhoubný vliv této kontaminace v podstatě nepřímo, zprostředkovaně a rozdílnými sociálně-politickými okolnostmi modifikovaně. Právě ve východních zemích nebyl jen „obyčejným“ revizionizmem, nýbrž revizionizmem vládnoucím za kvalitativně jiných podmínek, na podkladě jím paralyzovaného socialismu jako nové (a mladé) formace, systému, jenž byl touto chorobnou zhoubou nakonec dočasně zlikvidován.

Není možné v důsledku toho ignorovat v „postsocialistických“ zemích ani mnohem větší a závažnější - i přes logicky také zde stále výraznější názorový posun doleva - stupeň jistého tápání, marxistického „vyrovnávání se“, znova-hledání či vyjasňování. Rovněž i tedy mnohem větší a závažnější stupeň ideové dezorientace, teoretického zmatku, politické chaotičnosti a stagnace či „sociální inercie“, mimo jiné i v kontextu s onou inklinací ke konzumním atributům. A konečně – stejně jako stupeň relativního a přechodného ochromení místního komunistického hnutí z hlediska úsilí a náporu boje za nezbytnou revoluční akceschopnost, autenticitu a marxistickou obnovu tohoto hnutí. Živelné a ostré třídní střety už sice dnes začínají sem tam propukat i v těchto státech, což je samozřejmě dobré. Určitá kontinuita hnutí, marxisticky principiální tradice či zákonitě se „dědící“ bojový odkaz tohoto hnutí – to vše je dnes na východě (v důsledku přímého vlivu kontrarevoluce) však většinou mnohem více narušenější či postiženější než v zemích západoevropských. Nelze ignorovat, že v současné době má obyvatelstvo zemí bývalého „II.světa“ rovněž mnohem méně zkušeností s kapitalistickým řádem, a tudíž i se zápasem proti němu, než je tomu u evropského obyvatelstva „I.světa“, apod. Všechny tyto jevy a mnohé jiné s nimi související, je nutno zkrátka vzít v současných poměrech nezbytně v úvahu. To ale nic nemění na faktu, že tato „politická stagnace“ nakonec bude překonána, že marxisticky vyspělá organizovanost antisystémového revolučního hnutí se úspěšně probudí k životu i ve východních zemích a že toto hnutí pomalu již procitá a dříve či později dospěje k novému svržení zahnívající diktatury kapitálu také zde.

Je zcela jistě irelevantní a neplodné jakkoli spekulovat, kde vzniknou či nevzniknou „první“ ohniska nového antiimperialistického vítězství v tomto století. Nikdo rovněž nechce tvrdit, že v celosvětovém rámci tuto prioritu za každých okolností musí mít Evropa. Nelze ignorovat ani mimořádně perspektivní revoluční náboj zejména Latinské Ameriky nebo mocný progresivní pohyb či potenciál také v jiných oblastech světa. Avšak nehodláme zde hovořit o té či oné pravděpodobnosti možných revolučních center mimo Evropu, chceme jen konstatovat, že v budoucnu zřejmě může vzniknout těchto stěžejních světových ohnisek i více a že současná západní Evropa je jedním z  nejpravděpodobnějších potencionálních epicenter tohoto budoucího světového vývoje. Čím přesněji a konkrétněji by však někdo chtěl tuto perspektivu předpovídat, tím větší nebezpečí, že by se dostal na tenký led spekulativního šarlatánství a že by se tak začal zpronevěřovat exaktně vědeckému marxistickému přístupu k jakékoliv zkoumané věci. Kromě toho, jak jsme již naznačili, je to věc zcela irelevantní z hlediska nynějších aktuálních potřeb našeho hnutí. V každém případě však do žádných těchto nevědeckých spekulací nezabředneme, když budeme konstatovat, že zákon nerovnoměrnosti ekonomicko-politického vývoje platí také v rámci EU, že rovněž zde se zostřují a dále i zostřovat budou nejrůznější rozpory mezi jednotlivými evropskými zeměmi, mezi „jádrem“ a unionistickou „periferií“, že tyto rozličné rozpory se zcela jistě budou svérázně proplétat s jinými, „světovými“ protiklady, že tato nerovnoměrnost se vzhledem k povaze a podstatě finančního kapitálu ještě více zostří i po začlenění dalších, ještě „perifernějších“ (východních) zemí do Evropské unie, atd. apod.

Z toho hlediska si podle všeho nelze představovat budoucí evropskou revoluci prostě jako náhlou přeměnu celé Evropské unie v socialistický útvar. Proto se nám nejvíce pravdivými jeví slova soudruha Ludo Martense, která zazněla v jeho referátu na Mezinárodním komunistickém semináři 1.května 1998 v Bruselu: „Bojem proti Evropské unii jsme zároveň za co největší solidaritu a co nejsilnější jednotu pracujících a komunistů, kteří jsou podrobeni jařmu tohoto Evropského společenství. Je málo pravděpodobné, že lidové masy zvítězí ve všech evropských zemích současně, ale ty, co uspějí, vytvoří Unii socialistických republik, která udělá vše, aby pomohla triumfovati ostatním.“(Podtrhnuto námi.)

Každé naše vítězství kdekoli na světě však nevyhnutelně je a musí být naším vítězstvím společným. Proti globalizaci našich nepřátel, ztělesněné mimo jiné také v instituci Evropské unie, je dnes nutno více než kdy jindy postavit globalizaci našeho vlastního třídního odporu na základě nejdůsledněji a nejvšestranněji pojatého internacionalismu, který budeme stupňovat a samostatně v praxi rozvíjet nikoli díky Evropské unii, nýbrž jí navzdory. Takový internacionalismus evropského hnutí zároveň nemůže být omezen pouze na oblast evropskou, nýbrž světovou a musí především rovněž zahrnovat i naši nedělitelnou solidaritu s rozmanitým osvobozujícím zápasem lidu „III.světa“. I ve smyslu všech těchto skutečností nebylo cílem našeho referátu a jeho načrtnuté analýzy revoluční perspektivy právě v zemích EU, nějaké spekulování nad chronologií budoucích ohnisek či něco podobného. Byla to pouze snaha o jisté překonání určitého neodůvodněného nihilismu vůči vývoji třídních bojů i vyspívání našeho hnutí v západní Evropě. O jistou kritiku pouhé jednostranné fixace na očekávání „prvotní a nejprvotnější“ perspektivy „samozřejmě“ z východu a tedy i kritický postoj k určitému relativnímu „uzavírání se“ do „východní“ ulity, které někdy u nás ve středo-východní Evropě pozorujeme. Jde o to obrátit naši internacionální a třídní pozornost také geograficky opačným směrem a mnohem více rozvíjet revoluční kontakty a zkoumat i lépe analyzovat poznatky, činnost, orientaci, dění, zkušenosti, tendence i jejich správné využívání, jejich správné aplikování a zobecňování na té bázi, která plně koresponduje s jasným uvědoměním si toho, co bylo právě o soudobé západní Evropě i jejím vývojovém směřování, výše naznačováno. Jde taktéž o to, abychom maximálně čerpali inspiraci a poučení od všech nejpokrokovějších sil jak západní Evropy, tak i ostatních oblastí a regionů světa. Jedině tak můžeme přispět k účinné pomoci našemu hnutí i k novému skutečně revolučnímu rozmachu třídních bojů, opět rovněž v zemích bývalého „II.světa“, to znamená rovněž na východě.

V předvečer Říjnové revoluce, v srpnu 1917, na ilegálním sjezdu bolševické strany, tehdy prohlásil J.V. Stalin tato známá, památná a prorocká slova: „Není možné vyloučit možnost, že Rusko bude zemí, která otevře cestu k socialismu. Je nutno dát vale starému myšlení, že nám může ukázat cestu jedině Evropa.“ Dnes je potřeba tato slova soudruha Stalina změnit a spíše otočit o 180 stupňů: Je nutno dát vale starému pojetí, že nám může ukázat cestu jedině Rusko, jedině východ. Všichni kompradorští vykonavatelé soudobé globální buržoasní diktatury, této „transnárodní“ imperialistické diktatury na východě, nás soustavně ohlupují, jak je nutno se stále „učit“ od západu, „učit“ se tam prý „demokracii, lidským právům“, a podobnými tlachy. My však naopak víme, že jediné, z čeho bychom se politicky skutečně měli od Evropy „I.světa“ učit, z čeho se také soustavně učit chceme a učit budeme, je tam existující třídní boj, je mohutně se rozvíjející antiburžoasní i marxisticko-leninské hnutí, je tato nastíněná a nikoli tolik vzdálená vývojová perspektiva. Ta perspektiva, jež v kvalitativně nových podmínkách našeho nedávno započatého století nakonec povede k opětovnému svržení oné loupeživé, prohnilé a nelidské diktatury velkoparazitní oligarchie – i k modernímu vítězství jediné demokracie skutečné, demokracie proletářské neboli diktatury proletariátu.

 

Jan Falčík, listopad 2003

 

 

 

Report Content · · Web Hosting · Blog · Guestbooks · Message Forums · Mailing Lists
Easiest Website Builder ever! · Build your own toolbar · Free Talking Character · Email Marketing
powered by a free webtools company bravenet.com